Mrs. Poe od Lynn Cullen | Recenze

Autor:  Lynn Cullen
Název v originále: Mrs. Poe
Nakladatelství: Metafora
Počet stránek: 376
Mé hodnocení obálky: 4/5
Recenze:
Skrze svůj román se nám snažila Lynn Cullen podat svou beletrizovanou verzi životopisu známého spisovatele Edgara Allana Poe. Hned v úvodu své knihy nás spisovatelka (či její editor) varuje, že kniha je pouhou historickou fikcí a že všechny postavy, lokality i děje jsou přikrášleny autorčinou fantazií. Po svém zkoumání Edgarova života se nám snažila podat i jiný pohled na Edgarův osobní život. Troufale se snažila kouknout na jeho milostný život a  jeho aférku se spisovatelkou Osgoodovou, která je dodnes jen velikou spekulací, použila jako předmět své knihy. Tato kniha vyvolala ve světě veliké spekulace a hodně uznávaných kritiků ji odsoudila jako naprostý literární brak, vzhledem k tomu, že si autorka dovolila znovu otevřít pomyslnou skříň Edgarova osobního života a vytáhla z ní ty největší kostlivce, což se mnohým milovníkům Poea vůbec nelíbilo. I já mám ráda pochmurná díla tohoto literárního velikána. Jeho osobní život jsem nikdy moc neřešila, jenom jsem věděla o jeho manželství s jeho podstatně mladší sestřenicí. Tento román mě tedy nepohoršil a rozebírání vztahu se spisovatelkou Osgoodovou mi přišlo spíše zajímavé. Přesto mám k této knize lehce smíšené pocity.

Ve své knize se autorka snaží držet známých historických faktů o Poeově životě. Kniha se odehrává v New Yorku v rozmezí dvou let (1845 - 1847), kdy se Poe těšil největší slávě z vydaného Havrana. Žil se svou manželkou — sestřenicí, a její matkou — jeho tetou, v docela prostém domě a ve vyšších kruzích společnosti byl znám pro svou bouřlivou povahu, přičemž  každý spisovatel té doby se obával jeho recenzí, které byly vždycky velice nelítostné a kruté. Pouze jedna spisovatelka - Francess Osgood - se jeho kritiky bát nemusela, jelikož její básně Poe vždy vyzdvihoval až do nebes. A také díky jeho chvále se podařilo Osgoodové proslavit. Právě jejíma očima můžeme číst příběh této knihy. Hned od prvních stran knihy je zjevné, že mezi Poem a Osgoodovou je určitá chemie a že oba spisovatelé si jsou daleko bližší, než je možná pro sezdané lidi přípustné.

“It is as if producing a creative work tears a piece from your soul. When it is ripped completely free of you, the wound must bleed for a while. How similar it is to letting go of a dream, your hope, or your heart’s desire. You must open up and let it drain.” 

U mnohých čtenářů vyvolalo otevření tak konspiračního tématu veliké pobouření. Ovšem pravdou zůstává, že dodnes víme o Poeově osobním životě velmi málo. S jistotou víme jen všeobecně známá fakta, jako že  byl sirotkem a měl velmi krušné dětství. Jistí si také můžeme být tím, že si doopravdy vzal svou podstatně mladší sestřenici a také si můžeme být jisti tím, kdy zemřel. O všem ostatním můžeme jen spekulovat. Proto si myslím, že je dobré brát i tuto knihu pouze jako další z možností toho, jak mohl Poeův život vypadat. Autorka dala několikrát najevo, že nepředpokládá, že takto se věci skutečně odehrály, jen chtěla poukázat na to, že i takto se mohly události vyvíjet. Popustila uzdu své fantazii, a já musím říct, že jsem si její temný příběh velmi užívala.

Moc se mi líbil styl autorčina psaní. Román působil, jako by byl napsán v devatenáctém století, díky autorčiným poetickým výrazům a rozvinutým větám bohatým na popis. Kniha se opravdu četla velmi dobře, byla psána více než poutavě a já se přistihla, že příběh doslova hltám. Na své si přijdou všichni milovníci čarovných metafor a přirovnání. Autorce se také podařilo vykreslit strukturu společnosti. Společně s hlavními hrdiny můžeme nahlédnout do vyšší společnosti a uvědomit si, že ani v nejvyšších kruzích nebyl vždycky život takový, jaký se mohl na první pohled jevit.

“Tell me,” said Miss Fuller, “who is behind a great woman?” She looked around our circle, then stopped at me. “That’s right. No one. She has to get there by herself.” 

Jednou z nejsilnějších stránek knihy byly postavy. Ať už samotná Francess, nebo Poe, tak i všechny vedlejší postavy byly vykresleny tak realisticky, že působily jako živé. A vzhledem k tomu, že se kniha snaží držet reálných historických základů a se odehrává v druhé polovině devatenáctého století, často jsme s emohli setkávat se zmínkami o téměř všech slavných osobnostech, které v té době žily. Z  počátku mi přišlo velmi sympatické, že mohu sledovat Edgara Allana Poea ve stejné místnosti se spisovatelkou Alcotovou (Malé ženy), ovšem ke konci knihy se to už slavnými osobnostmi jen hemžilo, až mi to přišlo trochu nerealistické a přehnané. Přesto musím smeknout klobou  před autorčiným umem vcítit se do pocitu postavy. Díky tomu bylo velmi snadné sympatizovat s rozporuplnými pocity Francess.

“Madness,” he said quietly, “is as a drop of ink in water. It sends sly tendrils from the afflicted person into everyone around until all are shaded in black. Soon one does not know who is mad and who is not.” 

Jedním z největších témat této knihy byla otázka samotné lásky. Líbilo se mi s jakou chytrostí a

inteligencí spisovatelka otevřela tak diskutabilní téma, a dovolila svým čtenářům, aby si na tak složité předmět utvořili svůj vlastní názor, aniž by na ně nějak tlačila. Bylo to, jako by si sama připomínala slova, která v knize vložila do úst panu Peovi: "Vy a já jsme básnici, paní Osgoodová. Naší prací je otázky pokládat, ne na ně odpovídat." A musím říct, že tuto část splnila paní Cullenová ve své knize velmi zdařile. Kniha mě doopravdy donutila zamyslet se na tím, co to vůbec láska je a kde se nachází nějaká hranice mezi touhou a rozumem. Přesto se musím přiznat - přestože romance mezi ústředními postavami nebyla nijak nepatřičná či vulgární - přistihla jsem se, že často mě právě ona romance příběhu unavovala a působila na mě trochu přeslazeně. Domnívám se ovšem, že je to pouze mými osobními preferencemi, jelikož moc nefandím přílišné romantice v literatuře.

I přesto, že kniha už tak nabídla mnoho různých námětů na přemýšlení a byla velmi bohatá na detaily i příběh, autorka ještě navrch tomu všemu přidala tajemnou a temnou dějovou linii. Dost možná to prostě k příběhům o Edgarovi patří, přesto si myslím, že by možná bylo lepší, kdyby ke konci knihy bylo trochu méně dramatu. Opět jde ovšem o mé osobní preference a z objektivního hlediska musím přiznat, že onen tajemný aspekt knihy na příběhu nikterak neubíral a ještě mu možná dodával na kvalitě.

“First you must believe there is a soul."

"Do you?"

"If by a soul one means the creature who lives within each of us, a creature born loving, born joyful, but who with each wordly blow shrinks more deeply into its shell until at last, the poor desiccated thing is unrecognizable, even to its own self, yes. I do.” 

Celkově se musím přiznat, že mě kniha Mrs. Poe velice překvapila. Už dlouho mě žádná kniha nedonutila se tolik zamyslet. Taky se mi už dlouho nestalo, že bych se nějakým příběhem cítila tak pohlcená. Dokonce jsem v průbehu čtení také pátrala na internetu a zjišťovala si různé faktické informace o životě Francess Osgoodové, jejím manželovi i dětech a o rodině pana Poea. Netvrdím, že mě kniha přesvědčila o tom, že Poe měl milenku, nebo že ji dokonce vroucně miloval. Přesto mi kniha poskytla další pohled na jeho život, rozšířila mi obzory a donutila mě zamyslet. A proto považuji tuto knížku za velmi zdařilou.
A já tímto děkuji nakladatelství Metafora za poskytnutí recenzního výtisku!

Vražedná pomsta | Recenze

(Abeceda knihomola - C)
Není to tak dlouho, co jsem napsala recenzi na první díl Hunger Games triologie a už mám dočtený i druhý díl. A jak to se mnou je při druhém čtení těchto knížek? Opadlo ze mě již nadšení z této všemi milované série? Je druhý díl stejně dobrý, jako ten první?
(Pozor! První odstavec je anotace a může obsahovat spoilery, pokud jste nečetli první díl!)

V druhém díle této úspěšné triologie sledujeme to, jak se dva mladí výherci Katniss a Peeta, vyrovnávají z chaosu, který s sebou přinesla jejich výhra v Hladových hrách. Člověk by řekl, že po výhře už budou mít oba mladíci klid, ale opak je pravdou. Katnissin čin s boblemi je brán jako akt rebelie a ona má co dělat, aby přesvědčila prezidenta Snowa i celý Panem, že to byl pouze čin zamilovanosti. Ve vzkvétající revoluci se snaží zachránit všechny lidi, na kterých jí záleží a ještě do toho vyřešit své pocity k Peetovi i Hurikánovi.
I druhý díl této úspěšné triologie mě nezklamal. V prvním díle se nám autorka snažila poukázat na zvrácenost celé Panemské společnosti, a pak nám také připravila opravdu zajímavý a akční příběh. V druhém díle myslím strávila daleko více času nad charakteristikou postav a relistickým popisem toho, jak těžké mohou někdy vztahy být a jaký dopad má na člověka tak těžká událost. Musím se přiznat, že se mi ona první polovina knihy, která je trošku zdlouhavější, dost líbila. Bavilo bě zkoumat, jak se která postava chová a přistihla jsem se, že přemýšlím nad tím, jaké chování by v dané situaci asi bylo nejmoudřejší. A to je myslím přesně to, o co se podle mě autorka snažila. Je opravdu správným řešením riskovat život vašich nejbližších, rozpoutat revoluci s nejistým příslibem změny k lepšímu, nebo je lepší utéct, nechat politiku za sebou a žít si svůj život někde v lesích?

Líbilo se mi, jak v druhém díle autorka pracovala se všemi svými postavami. A žádná z nich nebyla jenom černá, nebo bílá, ale postavy měly značnou hloubku a byly opravdu reálné. Něčinili jen správná rozhodnutí, ale právě to je dělalo lidskými a snadno pochopitelnými. V druhém díle jsme také měli šanci lépe poznat Hurikána, Haymitche i další postavy, které v prvním díle byly spíše v pozadí.
Děj byl podle mě strukturován dobře. Přesto jsem si ale všimla, že v druhém díle je daleko více

hluchých míst a nastaly i části, kdy jsem se vyloženě musela nutit číst dál. Je dost možné, že je to způsobeno tím, že šlo o re-reading a proto jsem už předem věděla, co se stane, přesto si myslím, že oproti prvnímu dílu šlo o jistý pokles. Ovšem není se čemu divit, vždyť prvním dílem nasadila autorka sama sobě téměř nepřekonatelnou laťku!
Druhý díl této triologie byl opět dobrodružnou jízdou. Člověk se do knížky snadno začte, příběh je zajímavý a zábavný a postavy jsou ohromě sympatické. Závažná témata jsou v knize prezentována velmi nenásilně, takže čtenáře neruší a dopřejí mu prostor k vytvoření si vlastního názoru. Celkově jde o naprosto skvělé dílo, které by nemělo chybět v žádné knihovničce!
Já děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku!

Hunger Games | Recenze

Hunger games je jedna z prvních dystopických knížek, které (minimálně v Česku) odtartovaly velikou vlnu dystopických a young adult knížek. Myslím, že v dnešní době je jen málo lidí, kteří knížku sami nečetli, nebo o ní minimálně neslyšeli. Kolem celé série je obrovské pozdvižení a všichni se zdají být touto sérii naprosto unešení. A právě díky tomu, že je knížka tak vychvalována, se nachází mezi lidmi čím dál tím více skeptiků, kteří nevěří, že by knížka mohla doopravdy být tak skvělá, jak se o ní říká. Já sama jsem knížku poprvé četla asi před čtyřmi lety a naprosto mě dostala. Otevřela mi tak nějak dveře do young adult žánru, který jsem si od té doby velmi oblíbila. Proto jsem se ovšem bála, že knížka při druhém čtení již nebude tak skvělá. Přeci jenom jsem ji poprvé četla v době, kdy mi nějaké kritické přemýšlení o knihách bylo cizí a jediné, o co mi šlo, bylo, aby knížka byla čtivá. Přes všechny mé obavy jsem se ovšem rozhodla, že knížku znovu přečtu a tentokrát nad ní bucu více bádat. A k čemu jsem dospěla? Stojí opravdu knížka za přečtení a zaslouží si tolik chvály? Moje odpověď je ANO a ANO.

"You don’t forget the face of the person who was your last hope.”

—  Suzanne Collins, Hunger Games

Hlavní hrdinkou knížky je šestnáctiletá Katniss Everdeen žijící v nemilostném zemi Panem, který je rozělen do dvanáct krajů pod nadvládou Kapitolu. Život v této zemi není zrovna lehký, zvlátě po tom, co Katnissin otec před čtyřmi lety zemřel na výbuch v dolech a ona je nucena starat se o svou mladší sestru Prim a matku, která se ze smrti otce nikdy úplně nevzpamatovala. Takže mezi chozením do školy musí chodit Katniss taky tajně lovit do lesa se svým kamarádem Hurikánem a společně se starají, aby je, ani jejich mladší sourozence nikdo nevylosoval do Hladových her. Souteže vymyšlené Kapitolem, kdy se dvacet čtyři teenagerů musí v aréně nvzájem pozabíjet, dokud nezbyde jen jeden.

"Stupid people are dangerous."

—  Suzanne Collins, Hunger Games

Vzpomínám si, že když jsem knížku četla poprvé, nemohla jsem přestat žasnout nad tím, jak čtivá a poutavá knížka je. A to se nezměnilo ani do druhého čtení. Jedním z hlavních pozitiv knihy je to, že Suzanne Collins píše knížku v první osobě, používá hodně popisů a myšlenkových pochodů hlavní hrdinky, takže má člověk pocit, jako by sám byl součástí světa Panemu a jako by i on sám byl nucen pojovat na smrt v aréně Hladových her. Celý svět je velmi promyšlený, politický systém je vysvětlen dostatečně na to, aby vás uspokojil a přitom jste se necítili přehlceni zbytečnými informacemi, kterým by jste stejně ani nerozuměli.

Co se postav týče, vzpomínám si, že dřívě jsem nijak neměla v oblibě hlavní postavu Katniss. Nevím,

proč, ale tentokrát jsem s ní žádný problém neměla. To, že se sama nevyznala ve svých pocitech, mi už v ději nepřekáželo, spíše jsem s ní soucítila v tom, že o podobných věcech nechce v tak vypjaté situaci ani slyšet. Obdivovala jsem ji pro to, že byla čestná a upřímná sama k sobě i klidem kolem sebe. Byla statečná i chytrá, přesto působila velmi realisticky. Peeta byl úžasným příkladech charismatického, věrného a oddaného přítele. Byl vtipný, statečný, milý a inteligentní. Postavu Hurikána jsme mohli vnímat více méně jen skrze oči a vzpomínky Katniss, ale v prvním díle mu ještě nebyla věnována moc velká pozonost. Sečteno podrtženo, postavy jsou opravu silnou stránkou tohoto příběhu. Jak hlavní, tak i vedlejší postavy  jsou vyvedeny a vykresleny tak bravurně, že je těžké si je nezamilovat a nesoucítit s nimi.

“Kind people have a way of working their way inside me 

and  rooting there.” 

                  —  Suzanne Collins, Hunger Games

Příběh je velmi dobře strukturovaný. Hned ze začátku se seznámíme jak s historií samotného Panemu, tak i s osobní historií hlavní hrdinky, takže nám následující děj dává vetší smysl a netápeme slepě ve tmě. Každý kousek knížky je napěchován napětím, děj plyne velmi rovoměrně a těžko by jste v celé knížce našli jedno hluché místo. Autorka opravdu ví, kdy přestat s popisováním myšlenek postav a dopřát nám nějakou akci a kdy naopak potřebujeme zase na chvíli oddych.

Ovšem nejsilnjší strákou knihy a to, proč je tato knížka tak výjimečná, jsou témata, symboly a hluboké metafory. Člověk prostě nemůže přečíst knížku, aniž by se nemusel zamyslet na svými porálními zásadami či nad politickou situací, ve které se naše země nachází. Autorka se nesnažila čtenáře natlačit do kouta a donutit ho myslet si přesně to, co by chtěla. Spíše nám skrze její příběh dala příležistost zamyslet se nad lidskostí, přátelstvím a obětavostí, dala nám prostor ujasnit si své postoje a hodnoty, aniž bychom to vůbec vědomě postřehli.

"For there to be betrayal, there would have to have been trust first."

                     —  Suzanne Collins, Hunger Games


Hunger Games je opravdu skvělá dystopie, která v sobě skrývá všechno, co by dobrá knížka měla mít. Má opravdu zajímavý námět, děj je čtivý a poutavý, postavy jsou zajímavé. Holky určitě ocení romatické náměty knihy, ale na své si přijdou i lidé, kteří se nad knížkou rádi zamyslí. Tato kniha opravdu patří mezi naprostou špičku všech dystopií a myslím, že tento příběh zůstane mezi lidmi ještě hodně dlouho.
U nás knížku vydalo nakladatelství Fragment a já bych jím tímto chtěla moc poděkovat za to, že mi knížku zaslali k recenzi.

95%

4.8

Esej o tragédi | Recenze

Ducan má nastoupit do posledního ročníku Irvingovi školy a rozhodně nechce, aby události loňského roku nějak zasahovaly do toho letošního. Dokonce i když zjistí, že jeho nový pokoj je ten, ve kterém loni bydlel zrovna Tim, nechce se tím nějak nechat ovlivnit. Dokonce i když zjistí, že mu tam Tim nechal cédéčka s nahrávkou jeho převyprávění toho, jak události loňského roku prožíval Tim. Jenomže čím více se dostává do Timova příběhu, tím jasněji si uvědomuje, že odpoutat se od loňské tragédie a nenechat ji zasahovat do událostí letošního roku, bude daleko těžší, než se předem obával.

Tento románový debut americké spisovatelky Elizabeth Laban, který byl vydán nakladatelstvím Host, je opravdu jednečným dílem. V dnešní době není těžké odhadnout, o čem bude knížka ještě předtím, než se do ní člověk ponoří. Zvláště u knížek pro mladé je to bohužel často pravda. Ovšem to je něco, co se o Eseji o tragédii říci nedá. Knížka je psána z dvou úhlů pohledů. Začíná Ducanovým příjezdem do Irvingovy školy. Posléze se ovšem kapitoly střídají a do knihy je propleten i příběh albína Tima, který školu loni ukončil. Hned od počátku se zdá, že obou mladým hochům se loni stalo cosi strašného, ovšem mimo to se zdá, že se dva mladí studenti ani moc neznají a jejich příběhy jsou naprosto odlišné. Přesto se postupem knihy jejich příběhy proplétají a prolínají a celý příběh vyhraduje ve velké finále, kdy zjistíme, kdy a za jakých okolností se vůbec tito dva mladí hoši vůbec potkali.

“You did the best you could. Sometimes that is all you can do.”

—  Elizabeth Laban, The Tragedy Paper

Musím uznat, že knížka mě vtáhla do děje hned od první stránky. Zaujala mě jak příběh Tima, tak příběh Ducana. Trochu jsem se bála, aby se spisovatelce povedlo plně rozvinout příběhy obou hochů, ovšem teď už vím, že mé obavy byly nemístné. Přišlo mi, že ve chvílích, kdy příběh jednoho z chlapců ubíral na zajímavosti, příběh toho druhého mi přišel zrovna hrozně zajímavý a naopak. Také jsem si moc užívala zasazení příběhu do příjemného prostředí. Irvingova škola působila ohromě zajímavě a přítelsky. Na celé škole nestudovalo moc studentů a mě přišlo, že tam panovala až rodinná atmosféra.

Co se týče postav, musím uznat, že kromě Ducana mi nikdo nějak extra nepřirostl k srdci. A ani on

nebyl tak propracovaný a dokonale popsaný, že bych měla pocit, jako bych jej znala. Daisy působila sympaticky, ale nějaký hlubší pocit z ní bohužel nemám. A to je škoda. Chápu, že autorka se možná snažila skrze svou knížku poukázat na to, jací lidé občas bývají a že nikdy není dokonalý. Ale musím říct, že i když Tim ani Vanessa nebyli nejhoršími postavami, s jakými jsem se setkala, přesto m často lezli na nervy. Tim mě štval tím, jak byl slabý. Nedokázal se povznést nad to, že je albín. Lidem se stávají hrozné věci, ale je důležité, abychom se jimi nenechali stáhnout a ovládnout. Mohl to využít k tomu, aby ostatní povzbuzoval v tom, že i když je na tom někdo takhle "špatně", dá se přes to přenést a normálně s tím žít. On to takhle bohužel neviděl a často na svou hloupost doplatil. Taky se mi nelíbilo, jak sebou nechával zametat a všechno si líbit. Zamilovanost je často považována jako omluva pro špatné chování, s tím ale bohužel nemůžu souhlasit. Nelíbilo se mi, jak se pletl Vanesse do života, když viděl, že má přítele. Je mi jedno, jak na tom ve vztahu byla, měl jí nechat ať si to vyřeší a neplést se jí do života. A to samé platí pro ni. Hrozně si pohrávala s lidmi okolo a přišla mi dost náladová.

“His tragic flaw was that he didn’t believe in himself.”

—  Elizabeth Laban, The Tragedy Paper

Co se stylu psaní týče, jak jsem již výše zmínila, knížka se opravdu četla sama a stránky ubíhaly tak rychle, že jsem ani nestačila pořádně postřehnout, že jsem se začetla a už jsem byla na konci. Ovšem žádné literární veledílo to také není. Ze začátku mi trochu trvalo, než jsem si zvykla na to, že autorka zrovna poetickému vyjadřování se nefandí. Používala čistě základní přídavná jména, popisy také nebyly její silná stránka, takže se mi někdy knížka zdála trochu plytká. Taky mi přišlo, že z knížky mohla vytáhnout trochu víc. Během čtení mě napadaly různé scénáře toho, jak by to celé mohlo dopadnout a bohužel musím říct, že minimálně polovina mých zakončení byla daleko uspokojivějších a dramatičtějších. Netoužila jsem po žádném dramatu, trochu jsem tušila, že autorka se bude snažit více poukázat na to,  jak tragédie může ovlivnit chování člověka a jeho psychiku. Bohužel ani tohoto aspektu jsem se ovšem moc nedočkala.

Myslím, že Esej o tragédii je rozhodně jednou z těch jedinečnějších knížek na trhu. Zaujme vás hned od první stránky a budete nad ní přemýšlet, i když ji zrovna nebudete číst. Nejde o nikterak složité čtení, přesto dokáže knížka vyvolat úsměv na rtech. Proto bych knížku hodnotila jako ideální oddechovku pro lidi každého věku, myslím, že nejen mladé čtenáře dokáže zaujmout svým námětem.

Za poskytnutí recenzní e-knihy bych chtěla srdečně poděkovat nakladatelství host. Vy si tuto jedinečnou knihu můžete objednat tady, na jejich stránkách!

Cizí slovo láska | Recenze

Název v originále: Love And Other Foreign Words

Autor: Erin McCahan

Počer stran: 304

Nakladatelství: Fortuna Libri

Mé hodnocení obálky: 1/5

Josie není obyčejná patnáctiletá hrdinka. Je nadprůměrně inteligentní, přeskočila třídu a již druhým rokem navštěvuje kurzy na vysoké škole. Mluví hned několika jazyky! A to ne jenom těmi zahraničními, ale také dobře ovládá jazyk středoškoláků, jazyk rodičů, jazyk starých dam či jazyk vysokoškoláků. Skvěle si rozumí se svými staršími sestrami a celkově je se svým životem spokojená. Všechno se to bohužel změní, když její sestra Katie oznámí, že je zasnoubená se svým přítelem Geoffem, kterého ovšem Josie nemůže snést. Snaží se tedy pochopit, jak jej může její sestra milovat, jelikož láska - to je jediný jazyk, který Josie zatím neovládá.

“Someday, I will be brave enough to say these things to you in person. For now, I remain in happy, quiet contemplation over you and can say tonight that I just might love you. Or could someday.”

—  Love and Other Foreign Words, by Erin McCahan

Když jsem tuhle knížku vyhrála v jedné giveaway, byla jsem nadšená. Sama si podobné romantické a oddechové knížky moc často nekupuji, přesto jednou za čas ráda po podobné knížce sáhnu, když se mi nechce číst něco složitého. Navíc tato knížka, o lehce geniální, i když trochu asociální holce, která mi z anotace připomínala Shelocka, Sheldona a jim podobné, připadala opravdu zajímavá. Musím ovšem říct, že i když knížka splnila má očekávání a opravdu to byla perfektní oddechovka, přesto jsem bohužel našla spoustu věcí, které dost ničily můj dobrý dojem z četby. A co konkrétně mi na knížce vadilo?

První z věcí, které mi moc nesedly byl autorčin styl psaní. Nevadí mi kratší kapitoly, třeba v Maře Dyerové jsem je přímo vítala, ovšem tady byly trochu nemístné. Často mi přišlo, že kapitola končí uprostřed scény a někdy jsem z toho byla dost zmatená. Myslím, že celkově mi trvalo více než polovinu knížky, než jsem si zvykla na zvláštní styl psaní autorky. Věřím, že spoustě lidí se může líbit, mě ovšem skákání v čase a chaotické uspořádání textu prostě nesedlo.

“Good becomes perfect, but perfect is an illusion. And illusions are like all spells—temporary and soon broken. And when that happens, feelings change.”

—  Erin McCahan Love And Other Foreign Words

Dalším aspektem, který podle mě rušil požitek z knížky, byla sama hlavní hrdinka. Josie mi neuvěřitelně lezla na nervy. Přišla mi povrchní a drzá. Nelíbilo se mi s jakým despektem jedná se svou rodinou a kamarády a omlouvá si to tím, že je prostě "talentovanější" (inteligentnější), než ostatní. Já si myslím, že kdyby byla chytrá, nemusela se takto vůbec chovat. Celkově na mě prostě nepůsobila dojmem génia. To, že někdy analyzovala některé události ještě neznamená, že je chytrá a já jsem nad jejími hláškami dost často obracela oči v sloup.

Co se týče samotného hledání lásky a jejího vztahu se sestrou, doufala jsem v něco více, než co mi knížka nabídla. Sama mám dvě sestry, které jsou mi dražší, než cokoliv na světě, a tak jsem trochu doufala, že knížka bude plna citu a pochopení. Ovšem to, jak se k sobě sestry chovaly, to jak si dělaly naschvály a byly navzájem zákeřné, to mi prostě přišlo dost dětinské. Ano, taky se se sestrami někdy kočkujem, ale nikdy to nezajde do takových hranic, že bychom si jedna druhé doopravdy ubližovaly. A takovéto silné sesterské pouto jsem ovšem v knize nenalezla.

Také mi přišlo, že ke konci už autorka knihu uspěchala. Všechny nejdůležitější momenty vměstnala do poslední třetiny knihy, což je obrovská škoda. Kdyby se tématy, které otevřela až na konci knihy, zabývala již v průběhu příběhu, myslím, že by kniha byla stokrát zábavnější a zajímavější. Přesto se mi ale líbilo, že nakonec autorka dokázala podat náměty na zamyšlení se nad tím, co vůbec láska znamená a jaký je rozdíl mezi zamilováním se a skutečným hlubokým citem. 

Cizí slovo láska nebyla špatná kniha. Nakonec se z ní přece jenom vyklubala ideální knížka na oddech mezi písemkami. Moc jsem si zamilovala vedlejší postavu Stua a u některých scén jsem se dokonce i zasmála. Knížku bych asi doporučila čtenářkám (ano, myslím, že málokterému klukovi by kniha mohla sednout), které mají rády příběhy ze života s kapkou lásky a nevadí jim lehce na nervy jdoucí hlavní hrdinky.

2.6

46%

Solitaire od Alice Oseman | Recenze

Hned na úvod se musím přiznat, že do čtení jsem šla s velikou dávkou skepticismu a předsudků. Už když kniha vyšla, tak nějak automaticky jsem ji začadila do škatulky "oddechové young adultovky bez myšlenky" a "knížky, co se snaží být cool tím, že mají nabubřelé puberťáky, co mají rádi tumblr". A tak nějak jsem přečtení odkládala. Myslela jsem si, že knížka bude fajn, taková oddechová, ale že ve mě nic nezanechá. No, dneska už to jsou dva týdny, co jsem knížku dočetla a ještě pořád na ni musím myslet. Opravdu mile mě překvapila!

“All I know is that I’m here. And I’m alive. And I’m not alone.”

—  Solitaire by Alice Oseman

Ano, knížka má anotaci, která opravdu naznačuje, že by mohlo jít o zcela tuctovou young adult knížku. Mladá středoškolačka Tori je dost jedinečná hrdinka. Má rodiče, se kterými si nerozumí. Své sourozence sice miluje, ale o to více se trápí nad problémy, které řeší. Zjišťuje, že si v podstatě nerozumí se svými kamarády a škola ji nebaví. Je asociální, cynická a skeptická. Miluje svůj tumlr a má časté výkyvy nálad. Její život se ovšem naprosto obrátí naruby, když si neznámí studenti začnou anonymně dělat legraci z učitelů a začnou vymýšlet nejrůznější pranky, aby zpříjemnili školní zkušenost studentům.

To, co mě na knížce zaujalo hned ze začátku, byl styl psaní. Nemůžu uvěřit tomu, že autorka začala knížku psát, když jí samotné bylo 16. Myslím, že i díky tomu jsem ještě více obdivovala to, jak zajímavě a čtivě je knížka psaná. Trošku mi vadilo, že kapitoly byly většinou kratičké, takže když už se člověk do scény vžil, hned skončila. Ke konci knížky jsem si už na tohle ovšem všimla a nijak mi to v knižním zážitku nepřekáželo.

“There’s a time and a place for being normal. For most people, normal is their default setting. But for some, like you and me, normal is something we have to bring out, like putting on a suit for a posh dinner.”

—  Solitaire by Alice Oseman

Musím říct, že všechny postavy v knížce mi přišly ohromě zajímavé. Ze začátku jsem měla problém

oblíbit si hlavní hrdinku. Přišlo mi, že tím, jak všechno a všechny posuzuje a odsuzuje je neuvěřitelně dětinské. Zdálo se mi až protivné, jak byla nesnášenlivá a taky se mi nelíbilo, že v jeden moment byla neuvěřitelně vděčná za svou nejlepší kamarádku a byla až k slzám dojata z toho, jaká je skvělá a hned za chvíli už jí pohrdala. To mi prostě přišlo navýsost neupřímné. Na druhou stranu mi Tori přišla realistická. Úplně jsem si dovedla představit, že přesně taková holka někde žije. Je pravda, že v dost věcech jsem se s ní neshodla, přesto mi ke konci knížky byla sympatická a dokázala jsem s ní soucítit.

Asi i díky tomu, že autorka knížku sama psala v teen letech, byla knížka neuvěřitelně autentická a realistická. To, jak postavy komunikovaly, myslely a byly hrozně originální a komplexní, dělalo knížku opravdu jedinečnou a nezapomenutelnou. Taky musím uznat, že jsem byla mile překvapena tím, že v knížce opravdu nejde o žádný románek. Autorka se hlavně zaměřila hlavně na detailní charakteristiku postav a detailní výkres středoškolského zážitku, což se ji podařilo na jedničku, Moc se mi líbil samostatná zápletka s klubem Solitaire. Je pravda, že se dalo docela lehce odhadnout, kdo za tím vším stojí, přesto mi to ale nevadilo. Bylo zábavné dívat se na to, co dalšího Solitaire provede a přemýšlet nad tím, jak to celé skončí.

“I don't even remember not being serious... I came out of the womb spouting cynicism and wishing for rain.”

—  Solitaire by Alice Oseman

Celá knížka na mě působila dojmem knihy Ten, kdo stojí v koutě, Ano, knížky jsou dost jiné, ale vzpomínám si, že po dočtení Ten, kdo stojí v koutě, jsem se cítila úplně stejně, jako po dočtení solitairu. Trochu depresivně, ale tak nějak dobře depresivně.
Taky musím zmínit to, že tumblrácká adresa, na kterou Tori v knížce přispívá, ve skutečnosti existuje a já už chronic-pessimist followla, její příspěvky jsou super a dělají knížku ještě realističtější.
Závěrem bych ráda řekla, že knížka je dost možná typická hipsterská  tumblreovská young adultovka, ovšem jenom v tom dobrém slova smyslu. Je ohromě zábavná, se spoustou zajímavých postav a příhod. Rozhodně stojí za vaše přečtení.

4.4

80%

Život jedna báseň | Recenze

Když jsem se doslechla, že nakladatelství Yoli vydá další knížku autorky slavné Bez naděje, byla jsem dost nervózní. Ano. Bála jsem se, že po tak zajímavé knize plné dějových zvratů a dojemně vykreslených scén, bude prostě její další knížka suchá. Když jsem ale zjistila, že vycházející knížka je o poezii, zase jsem trochu pookřála a když opadla největší vlna nadšení, sama jsem si knihu přečetla. A musím říct, že ani tentokrát mě Colleen Hoover nezklamala.

“Question everything. Your love, your religion, your passion. If you don’t have questions, you’ll never find answers”

—  Colleen Hoover, Slammed

Osmnáctiletá Layken to neměla poslední rok lehké. Její tatínek zemřel na infarkt, což dost zasáhlo

jejich rodinu nejen emočně, ale i finančně. Proto jsou ona, její maminka i její mladší bratříček nuceni odstěhovat se ze slunného Texasu do mrazivého rodného státu maminky Layken - do Michiganu. Hned po příjezdu do nového domova se celá rodina seznámí se sympatickým jednadvacetiletým sousedem, který sám vychovává svého mladšího bratra, který se rychle skamarádí s bratříčkem Layken. Mezi mladými přeskočí jiskra a stráví spolu krásné rande plné poezie. Ovšem osud jim nepřeje a oni jsou nuceni v sobě pocity potlačit.
Stejně tak, jako je těžké napsat stručnou anotaci této knihy, tak je taky obtížné slovy popsat, co činí z této, na první pohled zcela povrchní young adult romance, neuvěřitelně výjimečnou a hlubokou knihu. Dost možná je to autorčiným čtivým stylem psaní, díky kterému se do knížky ponoříte a ani nevnímáte, jak kolem vás běží čas. Nebo je to možná tím, jak brilantně se autorka vypořádává s obtížným tématem smrti a kladě skrze své postavy a poezii důraz na život a pobízí tak své čtenáře, aby se naučili i v nejtěžších chvílích věřit v pozitivnější budoucnost. Pro některé je to možná tím, že na pozadí těžkých situací, kterým hrdinové čelí, se rodí nádherná přátelství a láska. Ať už je to čímkoliv, není pochyb, že Colleen se opět podařilo dostat mě do kolen.

“Don’t take life too seriously. Punch it in the face when it needs a good hit. Laugh at it.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Když jsem knihu začínala číst, nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem knihu srovnávat z knihou Bez naděje. U té knihy jsem milovala to, jak promyšlená kniha byla. Líbil se mi onen velký překvapivý zvrat a líbilo se mi, jak citlivě dokázala autorka popsat tak neuvěřitelně srdcervoucí téma. Ovšem v její předešlé knize bylo taky dost young adult stereotypů a insta-romance, což pro mě celkově ubíralo na zážitku z knížky. Ovšem u Slammed to bylo jinak. Tady jsem se sice nijak závratných a překvapujících dějových zvratů nedočkala (minimálně ne tak velkého zvratu, jako tomu bylo v Bez naděje), ovšem kniha si to stonásobně vynahrazovala právě tam, kde u Hopeless jsem měla pocit, že tomu chybí.

“Keep an open mind; it’s the only way new things can get in.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Pořád jde o Young Adult knížku, proto jsem očekávala, že hlavní protagonisté se do sebe zamilují na první pohled. A ano, pořád si myslím, že je blbost, aby se po třech dnech do sebe dva lidé zamilovali tak hluboce, že si musejí být jisti, že jde o lásku na celý život. Líbilo se mi ale, že v této knížce šla na to autorka pomalu a nechala, aby si hlavní hrdinové k sobě pomalu hledali cestu a budovali si spolu pevné přátelství. Pro mě velkým plusem byl taky fakt, že v knize  není kladen hlavní důraz jenom na romanci, ale kniha má více dějových linií, které jsou stejně tak důležité. Velmi zajímavý mi třeba přišel životní příběh Eddie. Nejméně při dvou jejich scénách jsem měla slzy v očích. Moc se mi zamlouvaly všechny ty básně, které v knize byly. Nikdy jsem se dříve se Slammed poezií nesetkala, ale neuvěřitelně mě zaujala. Stejně tak musím vzdát hold ukázkám textů písní Avett Brothers. Kratičké úryvky na začátku každé kapitoly byly dechberoucí a velmi vhodně vybrány. Celkově musím íct, že se mi moc líbilo, jak poeticky byla celá knížka napsána, hrozně to přidávalo na mém zážitku z knihy.

“Regret is counterproductive. It’s looking back on a past that you can’t change. Questioning things as they occur can prevent regret in the future.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Co se týče postav, moc jsem si zamilovala oba mladší bratříčky. Jinak to snad ani nešlo. Taky maminka Layken mi přišla moc prima a líbilo se mi, jaký měla vztah ke svým dětem.
Už jsem si taky tak nějak zvykla, že většina hlavních holčičích hrdinek mě nijak nenadchne. Layken nebyla výjimkou. Neříkám, že mi byla protivná, to zas ne, ale často jsem měla chuť ji praštit, nebo s ní minimálně zatřást. Byla sympatická, ale nedokázala jsem se moc vžít do její kůže a myslím, že by mohla být zajímavější.

Obecně si myslím, že knížce by jenom prospělo, kdyby byla o trochu delší. Některé postavy mi přišly zbytečně málo rozpracované a myslím, že knížka by byla ještě lepší, kdyby se do děje dostalo více vedlejších a více rozpracovanějších postav. Ovšem musím uznat, že na to, že se děj odehrává na pouhých 264 stranách, jde o mimořádně obsáhlou knížku.
I přes to si myslím, že Život jedna báseň má všechno, co by správná oddechová kniha měla mít. Čte se jedním dechem, je vtipná a milá, ale zároveň má v sobě hrozně moc úžasných citátů a myšlenek, které obohatí vaší intelektuální stránku. Musím uznat, že v konečném důsledku mi k srdci nakonec přirostla více takhle kniha, než autorčina Bez naděje.

4.6

92%

Losing it | Recenze

Knížku Losing it, která slibuje romantický příběh mladé studentky, která se zamiluje do svého učitele, si všichni vychvalují až do nebes. Já osobně moc romantických knížek nečtu - v naprosté většině je totiž neshledávám romantickými, ovšem dala jsem na všechny ty pozitivní recenze a po knize jsem sama sáhla. Bohužel ale musím říct, že já se nepřidám k zástupu žen, které knihu vynášejí až do nebes. Protože kniha podle mě byla přesně taková, jaká jsem se bála, že bude - povrchní, nudná, fádní, sexistická a neromantická. Hned na úvod musím podotknout, že mé hodnocení knihy vychází z toho, že prostě nemám podobné knížky ráda (a po knize jsem sáhla jen protože jsem doufala, že mě překvapí) a je tedy dost možné, že důvody, které uvedu pro mé negativní hodnocení knihy, mohou pro vás představovat důvody, proč si knihu zamilujete.

Hned na úvod bych se pozastavila nad samotnou zápletkou. Nebudu tady přepisovat anotaci, jelikož kdybych to udělala, v podstatě by jste věděli všechno, co se v knize stane. Ano, je to tak. V knize není ani o jednu dějovou linku víc, nebo méně, než kolik pochytíte ze zadní strany knihy. V podstatě jde o to, že dvaadvacetiletá Bliss, hlavní hrdinka této knihy a taktéž studentka posledního ročníku herectví, se nemůže přenést přes skutečnost, že je panna. Svěří se s tím své nejlepší kamarádce a ta ji ještě ten večer vytáhne do baru s jediným záměrem - najít ji chlapa, aby se konečně s někým mohla vyspat. Bliss se sice nápad moc nelíbí, ale kopne do sebe pár panáků a hned je povolnější. Když potom potká při cestě na záchod sympatického Brita, který cituje Shakespeara, rozhodne se, že dneska se s ním vyspí. Když spolu ovšem leží v posteli a má už dojít na věc, Bliss zpanikaří a uteče. Jaképak překvapení ji pak čeká další den ve škole, když zjistí, že její nový učitel, je přesně ten sexy Brit, kterého měla ještě před pár hodinami nahého v posteli!

Jak jsem již zmínila, v ději se neděje nic víc, než by jste čekali již od začátku. Děj je lehký a

předvídatelný. Čte se to rychle (já knihu stihla přečíst za den) a styl psaní není nijak složitý. Neříkám, že je to nutně špatně a vím, že pro mnohé je tohle přímo definice ideální oddechové knížky, pro mě to ale bylo málo. Doufala jsem, že se děj nějak rozjede, nebo že nás čeká alespoň jeden překvapivý dějový zvrat, ale nic. Upřímně jsem se při čtení nemohla zbavit myšlenky, že podobný lehký červený románek by dokázala napsat kdejaká, byť jen trochu talentovaná dvanáctiletá slečna.

Další věcí, která mi dost vadila již od samého začátku byly samotné postavy. Je mi líto všech, kteří podobný styl života považují za normální stav bytí. Bliss se chovala jako nějaká hodně nevyspělá puberťačka. A už jenom to, že má problém s tím, že je panna, mi tedy dost vadilo. Obzvláště pak, když bylo jasné, že ve skutečnosti s nikým spát vlastně nechce. Proč tohle dělá? Co je na tom špatného? Vůbec nepřemýšlela nad věcmi, které dělala, i když se schovávala za to, že používá mozek až moc. Možná umí myslet, ale rozhodně ne přemýšlet. Pišla mi neuvěřitelně povrchní a plytká.

Co se týče jí a jejího britského idola - Garricka - dokážu pochopit, proč jej mají ženy rády. Minimálně po čistě fyzické stránce je totiž neuvěřitelně přitažlivý. Ovšem i u něj jsem se nemohla zbavit pocitu, že jde o neuvěřitelně špatně napsanou postavu. Nehledě na to, že celý jejich vztah nebyl romantický. Plný fyzična, tělesného chtíče a sexu, ano, možná, ale to já nepovažuji za romantiku. Vždyť ti dva se vlastně vůbec neznali a hned po prvním okamžiku se po sobě sápali. Říkejte mi staromódní, ale mě tohle romantické nepřipadá, vážně ne.

Tolik k tedy k hlavním postavám. Je toho hodně, co by se myslím ještě dalo zdrbnout - jako třeba to, že studenti se nebavili ničím jiným, než opíjením se a jejich názory mi vážně přišly smutné, nebo to, jak hloupě se Bliss chovala ke svého 'nejlepšímu kamarádu'. Celkově mi přišlo, že jediný pozitivní aspekt knihy bylo divadelní prostředí, ve kterém se knížka odehrávala. Taky epilog, který mi dokonce vykouzlil úsměv na tváři, zvedl hodnocení o dobré půl hvězdičky.
Jak říkám, knížka pro mě nebyla to pravé, ale chápu, proč se všem ženám líbí. Je totiž psaná opravdu čtivě a zahrnuje několik aspektů, které mohou být pro mladé čtenáře velmi atraktivní. Já už se ovšem ke knize víckrát nevrátím a po další knize autorky už asi nesáhnu.

1.6

32%

Za poskytnutí recenzní e-knihy mockrát děkuju internetovému knihkupectví knihy.idnes.cz

Čtyřka | Recenze

Záhadný, odtažitý, tvrdý. Zároveň ale i citlivý, přemýšlivý a čestný. Přesně takový je Čtyřka - ústřední postava této knížky čtyř povídek a jedna z hlavních postav celé Divergentní triologie.
Hned na úvod musím poznamenat, že jsem obrovským fanouškem Divergence. Obdivuji Veronicu Roth, že dokázala v tak mladém věku vytvořit ohromně komplexní a složitý dystopický příběh plný napětí, nečekaných zvratů, zajímavých postav, ale i hlubších myšlenek a témat. A každému, kdo o Divergeci smýšlí podobně, radím, ať jde do obchodu či knihovny a hned si knížku přečte, protože pro každého, kdo je věrným fanouškem tohoto světa, je tato kolekce povídek naprostou nutností.

“Dead people can be our heroes because they can’t disappoint us later; they only improve over time, as we forget more and more about them.”

—  Veronica Roth, Four: a Divergent Collection

Knížka obsahuje čtyři povídky napsané z pohledu Tobiase Eatona - Čtyřky. První povídka, nazvaná Přeběhlík, nám popisuje dobu, kdy se Tobias sám musel jako šestnáctiletý mladý hoch rozhodnout, ke které frakci chce patřit. Druhá povídka se jmenuje Nováček a díky ní můžeme vidět, že i Tobiasovy začátky v Neohroženosti nebyly zrovna procházkou růžovým sadem. Třetí povídka Syn ukazuje, jak se po výcviku Tobias začlenil do společnosti a jak začínal pochybovat o vedení. No a čtvrtá a poslední povídka nazvaná Zrádce je psána v době, kdy měla Tris výcvik a proto můžeme vidět začátky jejich vztahu z pohledu Čtyřky. V závěru knihy pak můžeme naleznout tři krátké příběhy, tři scény z divergence, tentokrát očima Tobiase.

Knížka mě nezklamala. Čtyřka je jeden z mých absolutně nejoblíbenějších knižních mužů, takže jsemtohle-jsem-fakt-nečekala-asi-mi-z-toho-vybuchne-mozek způsobem.
byla upřímně nadšená, že dostanu ještě jednu celou knížku, kdy jej budu moci vídat. Ovšem tak nějak jsem doufala, že Čtyřku lépe poznám, možná se dozvím něco, co jsem předtím nevěděla, ale toho jsem se bohužel moc nedočkala. Ano, bylo zajímavé vidět, jaký byl jako nováček. Ano, líbilo se mi vídat ho i v jiném prostředí, než v jakém jsem ho běžně vídávala v Divergenci - ve výcvikové místnosti. To všechno se mi líbilo a byla jsem za to vděčná, ale nebylo to nic až tak nového, Nic překvapivého, pokud mám být přesná. Bylo to milé, ale nebylo to dobré takovým tím

“I want some kind of reminder that while wounds heal, they don’t disappear forever- I carry them everywhere, always, and that is the way of things, the way of scars.”

—  Veronica Roth, Four: A Divergent Story Collection

Čtvrtá povídka mě asi bavila nejvíce. Ani tady nebylo nic nového, ale objevovala se tu už Tris a mohla jsem znovu prožívat všechny ty pocity, které jsem měla při čtení Divergence. Zjistila jsem sice, že mě Tric po přečtení této povídky štve ještě více, než mě štvala při čtení původní knížky, zato Tobiase jsem si zamilovala ještě více. Během čtení této povídky jsem se ovšem nemohla zbavit pocitu, že celá knížka vlastně není nic jiného, než jenom taková fan fiction pro nadšené milovnice Čtyřky. Ještě zvláštnější zjištění pak bylo, že m to vlstaně vůbec nevadí.

Sečteno podtrženo, knížka stojí za přečtení. Minimálně pro všechny fanynky a fanoušky původní triologie. Pokud jste ovšem nepropadli šarmu a kouzlu mého milovaného Tobiase (což přece ani není možné), tato knížka vám dost možná zklame. Na goodreads jsem knížce dala čtyři hvězdičky, kdybych ale měla být upřímná, je to spíše taková lepší tří a půl hvězdičková knížka. :)

70%

3.6

Autor: Veronica Roth
Originální název: Four: A Divergent Collection
Žánr: Dystopie, Young Adult, Romantické, Fikce
Počet stran: 192
Nakladatelství: Cooboo
Mé hodnocení obálky: 3/5