Percy Jackson: Zloděj blesku

Autor: Rick Riordan
Originální název: Percy Jackson and The Lightning Thief
Počet stran: 400
Nakladatelství: Fragment
Mé hodnocení obálky: 3.5/5
Mé hodnocení knihy: 4.5/5

Percy je vyjímečný chlapec. To ví již od malička. Má problémy se ve škole soustředit, chvíli pokojně neposedí, má problémy se déle soustředit a i čtení mu dělá problém, jelikož trpí dysleksií. Taky se zdá, že je přímo magnetem na problémy, a proto se pořád musí stěhovat z jedné internátní školy do druhé. A doma zůstat nemůže, jelikož ho jeho nevlastní otec nesnese. A i když Percy věděl, že je jiný, než jeho vrstevníci, neměl tušení, že ve skutečnosti je ještě daleko vyjímečnější, než si představoval. A když se na školním výletě jeho matikářka promění v nestvůru a on jí v souboji porazí a přitom všichni kolem dělají, jakože nikdy neexistovala, uvědomí si, že je potřeba přijít věcem na kloub.

Celá Percyho série je velmi populární a zdá se, že snad každý ji miluje. Asi proto jsem se sama čtení tak vyhýbala. Bála jsem se, abych nebyla zklamaná. Ovšem nemohla jsem být dále od pravdy! To, že je celá série tak populární, mí své opodstatnení. Už dlouho jsem nečetla tak dobrodružný, napínavý, vtipný, zajímavý a a zábavný příběh. A hned po dočtení prvního dílu jsem měla chuť pustit se do čtení toho dalšího.

Knížka je primárně určena pro mladší čtenáře. Samotným hlavním postavám je teprve dvanáct let a vůbec z celého děje je jasné, komu je text určen. Vůbec mu to ovšem neubírá na kvalitě. Stejně jako třeba při čtení Harryho Pottera, ani tady jsem se u čtení nenudila, nebo si na knížku připadala "moc stará".  Ano, Percy se choval i uvažoval přiměřeně svému věku, kniha byla ale psaná tak poutavým stylem, že se nad tím člověk ani nepozastavoval. A ze všech "dětských" knížek, co jsem četla, mi tato připadala nejbohatší na fantazijní prvky a rozhodně nejvtipnější a nejpoutavější. Ani jsem nečekala, že mě téma řeckých bohů zasazených do moderního světa tak chytne.

Jak už jsem zmínila, postavy se chovaly přiměřeně svému věku, přesto jsem si je nesmírně oblíbila. Ať už jde o Percyho a jeho dva kamarády z tábora, tak i všechny vedlejší postavy mi přirostly k srdci. Zamilovala jsem si také prostředí a atmosféru, ve které se knížka odehrává. Tábor je úžasný a už se těším, že se do něj zase v dalším díle vrátíme. Stejně tak mě moc bavila atmosféra spontálního roadtripu, který hlavní hrdinové byli nuceni podniknout.

Děj byl zábavný a nepředvídatelný. Dokonce ani já jsem nebyla schopna odhadnout, co se předem stane. Jedna událost byla následována další, z jednoho průšvihu se hrdinové ned vrhali do dalšího. Což dělalo knížku opravdu napínavou, přesto mi děj už ke konci připadal až moc překombinovaný a napadlo mě, že by autor udělal lépe, kdyby hrdiny nechal chvíli spočinout. Dost možná bych akční prvek knížky ocenila, kdybych ji četla jako dvanáctiletá, takto jsem ale toužila po větších metaforách a nějakých těch symbolech, které by mě donutily se trochu zamyslet.

Mimo to jsem si knížku doopravdy užila. Nedovedu si představit lepší oddechovku a krásnější fantasy příběh pro mladé. Už teď vím, že jestli někdy budu mít děti, určitě jim bucu chtít Percyho přečíst. A já sama se už moc těším, co nám přinesou další díly a jakým nástrahám budou muset hlavní postavy čelit.
Za poskytnutí recenzního výtisku srdečně děkuji nakladatelství Fragment.

Dítě číslo 44 - Kniha, která mi vyrazila dech

Autor: Tom Rob Smith

Název v originále: Child 44

Nakladatelství: Knižní Klub

Počet stran: 382

Mé hodnocení obálky: 4/5

Mé hodnocení knížky: 5/5

Sovětský svaz, 50. léta. Lidé žijí ve strachu, že je jejich známí nařknou z protivlastenecké činnosti a proto raději klopí oči k zemi a snaží se být neviditelní. Ti šťastnější, co mají práci ve vyšších funkcích, se mohou těšit z lepších bytů, o které se nemusejí dělit s dalšími rodinami, ovšem ani oni si nikdy nemohou být jistí, že je někdo nesleduje. Strach a surovost jsou slova, které jsou na denním pořádku všech občanů. Mají je věčně před sebou, straší je v jejich snech. Aby si zachránili krk a vyhnuli se nuceným pracím v Gulagu, nebo uvěznění, musejí předstírat spokojené občany žijící pod nadvládou milovaného vůdce Stalina. Vždyť v jeho zemi se nemusejí ničeho bát. V jeho zemi se nikomu nevinému neubližuje. Nikdo by tu nevraždil nevinné děti. Ale je tomu skutečně tak?

“To stand up for someone was to stitch your fate into the lining of theirs.” 

Alespoň tomuhle všemu oddaně věří mladý Lev Děmidov, vysoký příslušník sovětské tajné služby MGB. Žije se svou krásnou mladou ženou v Moskvě a těší se všem výhodám, které mu jeho vysoké postavení skýtá. Nezpochybňuje své autority a naprosto rozumí tomu, že v zájmu vyššího blaha státu je prostě někdy krutost nutností. Alespoň mu tohle vědomí pomáhá uklidnit špatné svědomí a usnadňuje mu každý večer usnout po tom, co se osobně musí podílet na mučení domělých špionů. Všechno se zdá být dokonalé až do té doby, kdy se u kolejí neobjeví mrtvola pětiletého chlapečka. Shodou okolností jde o syna Lvova spolupracovníka. Chlapec byl nalezen nahý, s rozpáraným břichem a pusou zacpanou hlínou. Všechno nasvědčuje tomu, že jde o vraždu. Ovšem v dokonalém Sovětském svazu přece neexistují tak hrozné zločiny, jenom by vyvolaly paniku. Proto je případ uzavřen jako nešťastná náhoda - chlapec si hrál u kolejí a byl sražený vlakem, který jeho tělo ohavně zohyzdil. Ne všechni lidé se ovšem tímto závěrem dají uspokojit a mezi lidmi se začíná šířit panika.

Už jenom z takto slibného úvodu je jasné, že jde o dost krutý a mrazivý thriller. Teď si k tomu ještě připište fakt, že jde o příběh založený na skutečné události. A to dělá celou knížku ještě desetkrát děsivější a realističtější. Nejde o lehkou jednohubku. Přestože knížka není nijak tlustá, čte se obravdu náročně. Ne snad proto, že by byla nudná (o napětí a akci zde není nouze), ovšem není lehké strávit tak hutné a děsivé popisy tehdejší kruté doby.

“His hate wasn't professional; it was an obsession, a fixation, as if unrequited love had grown awful, twisted into something ugly.” 

A právě surové líčení politického systému tehdejší doby, a vůbec popis celého Ruska obecně, dělá tuto knížku opravdu výjimečnou. Autor je  mistrem svého řemesla a knížka je nesmírně povedeně napsána. Možná se vám nebudou líbit podrobné a barvité popisy mučících technik, přesto musíte ocenit autorovu schopnost vám danou situaci popsat tak reálně, že máte pocit, jako by jste se mučení osobně zúčastnili. Celý děj byl také velmi dobře strukturován. Autor popisuje příběh hned z několika úhlů pohledů (přičemž nejdůležitější je ten z pohledu Lva) a poodkrývá vám postupně přesně ty části děje, které jsou zrovna důležité. Z tohoto důvodu se sice může zdát, že třetinu příběhu vlastně nevíte, kudy se příběh ubírá a jaký je jeho záměr, přesto ale máte chuť číst dál, jelikož autorův styl psaní je neuvěřitelné čtivý, zajímavý a poutavý.

Co se postav týče, už dlouho jsem nečetla o tak komplexních, složitých a dokonale vylíčených charakterech. Postavy byly opravdu autorovou silnou stránkou. Byly ohromě reálné a chovaly se přesně tak, jak by člověk za daných okolností předpokládal. Také musím složit poklonu nad charakterovým vývojem  Lva a Raisy (hlavních postav příběhu) v průběhu celé knihy. Oba dva si prošli nesmírně krutými časy a byli jimi poznamenáni. Ovšem to, jak na vývoj událostí reagují a přizpůsobují se nastalé situaci je neuvěřitelně obdivuhodné a na konci příběhu si nutně musíte oba zamilovat. Stejně dobře vystižené byly i všechny záporné role knihy. Autor odvedl velmi dobrou práci ve vytvoření postav, které budete milovat nenávidět.

“—Isn’t this how it starts? You have a cause you believe in, a cause worth dying for. Soon, it’s a cause worth killing for. Soon, it’s a cause worth killing innocent people for.” 

Děj knížky se sice ze začátku rozvíjel trochu pomaleji, ovšem o to lépe jste dokázali pochopit celý tehdejší systém Ruska a celého světa. Zhruba po třetině knihy se příběh rozjede a je tak nabitý akcí a napětím, že nebudete schopni knihu odložit, dokud ji nedočtete. Obecně musím říct, že jsem s vývojem příběhu byla velmi spokojená, líbilo se mi jak nepředvídatelný a přitom promyšlený příběh je. Přesto si dovolím poznamenat, že ke konci čtení už mi přišel děj moc překombinovaný, až nerealistitcký. Přesto jsem se nedovedla od knihy odtrhnout a samotný konec jsem velmi ocenila. Asi bych si ani nedovedla představit uspokojivější vyústění děje.

Knížka mě opravdu dostala. Rychle se zařadila mezi úplně nejlepší knihy, co jsem kdy četla a jsem si

jistá, že se k příběhu v budoucnu znovu vrátím. Je až  neuvěřitelné, jak zvrácený byl tehdy politický systém a knížka vás doopravdy donutí zamyslet se nad tím, jak se vůbec takové zlo mohlo dít. Také si myslím, že knížka zaujme širokou veřejnost, jelikož má v sobě jak prvky detektivní a thrillerové, tak taky historické a politické. A díky poutavému a poetickému stylu psaní je snadné si představit, že si knihu zamiluje snad každý. Já bych ji tedy doporučila všemi deseti!

“The survival of their political system justified anything. The promise of a golden age where none of this brutality would exist, where everything would be in plenty and poverty would be a memory, justified anything.”

Knížka se také dočkala fimového zpracování, které v Česku vyjde na konci tohoto měsíce. A já vám vřele doporučuji si prvně přečíst knížku, uvidíte, že nebudete litovat. Část filmu se také natáčela v Praze. Fotky z natáčení jsem také použila jako ilustrační obrázky k článku.
Já bych tímto chtěla poděkovat internetovému knihkupectví megaknihy.cz za poskytnutí recenzního výtisku, jsem jim za tuto knížku neskonale vděčná!

P jako Pivo | audiokniha

Loni jsem si předsevzela, že hodlám rozšiřovat své čtenářské obzory. Zjistila jsem totiž, že jsem četla až závratně velké množství knížek v žánru young adult, a proto jsem chtěla svoje čtenářské zážitky obohatit i o klasickou literaturu, adult knížky, knížky pro děti a audioknihy. A  proto jsem byla tak nadšená, když mi nakladatelství OneHotBook nabídlo audioknížku P jako pivo, jelikož tou jsem zabila dvě mouchy jednou ranou - knížka pro děti a audiokniha! Alespoň takové bylo mé očekávání. Ve finále se ukázalo, že P jako pivo je daleko více, než jen obyčejná kniha pro děti, ale o tom si více povíme později.

“You know what the game of golf is, don't you? It's basketball for people who can't jump and chess for people who can't think.” 

Když jsem se o P jako pivo poprvé doslechla, nestačila jsem se divit. Knížka o pivu a pro děti? A jak

může vůbec nějaký američan napsat knihu o pivě? Ovšem rozhodla jsem se, že si nebudu dělat předsudky a raději se sama přesvědčím, jestli takovýto námět může vůbec pro děti fungovat. Vyjímečnost této knížky spočívá v tom, že autor se nesnaží děti nijak zjevně poučovat. Jen popisuje události dospěláckého světa očima zvídavé šestileté Grácie Pierklové. Grácie má pocit, že všechno v jejím životě se poslední dobou točí kolem piva a rozhodne se, že této zlatavé tekutině musí přijít na kloub. Při svém pátrání mimoděky zažije spoustu zajímavých věcí, ať už jde o osobní kontakt s kapalinou, konfrontaci s učitelkou nedělní školky, nebo setkání se s vymyšlenou pivní vílou.

Ačkoliv jsem k samotnému příběhu původně přistupovala dost skepticky, musím říct, že napsat knížku pro děti o pivě byl opravdu skvělý nápad. Myslím, že děti podobné věci zajímají a určitě takto originální námět ocení. A v podání Toma Robbinse šlo i o opravdu jedinečně zpracovaný příběh, který si určitě s chutí přečtou i rodiče. Snad v žádné knížce jsem se ještě nesetkala s tak vtipnými a originálními přirovnáními. Je vidět, že autor povolil uzdu své fantazii, čímž se snadno zavděčí jak mladým čtenářům, tak i těm starším, jelikož je knížka díky nim neuvěřitelně vtipná.

“Beer can lead men to think they're mighty and foul-mouthed women to believe themselves amusing and hip.” 

Pro vyprávění této knihy nemohlo nakladatelství OneHotBook vybrat lepšího narátora než Oldřicha Kaisera. Oldřich je pro čtení pohádkového příběhu jako dělaný, jeho hlas je příjemný a uklidňující. V jeho podání nešlo jen o prosté přečtení příběhu, ale o opravdový posluchačský zážitek, jelikož se dokázal do rolí dokonale vcítit a skvěle je zahrát. Měnil hlasy pro každou postavu, odmlčoval se na správných místech a naopak zrychloval čtení v pasážích, kde si to příběh vyžadoval. Někdy se do příběhu tak vžil, že bylo těžké uvěřit, že knihu sám nenapsal.

Stejně jako u všech audioknih, ani v této nechybí hudební prvky. Trochu jsem se tohoto aspektu audioknížky bála, jelikož se může snadno stát, že hudební doprovod je moc násilný a kazí potom celkový dojem z příběhu. O to více jsem byla mile překvapena! V této knížce nešlo jen o hudební úvod do každé kapitoly, ale celou knížku provázelo množství různých zvuků, ciknkání, syšení, šumění či bublání, které byly do příběhu vsazovány na pravých místech a jenom podněcovaly humornou a rozvernou náladu.

“It's personal freedom, not hundred dollar bills that lights the soul's cigar.”

P jako pivo je opravdu jedinečná audiokniha. Samotný příběh nemusí učarovat úplně každého, ovšem v podání audioknihy je těžké si knihu nezamilovat. Takže pokud máte doma zvídavé dítě, které už nebaví stokrát omálané příběhy o princeznách a dracích, nebo pokud vy sami by jste si rádi rozšířili obzory a zkusili si poslechnout tak trochu výstřední pohádku, P jako pivo bude pro vás tím pravým.

Audioknihu P jako pivo si můžete objednat na stránkách OneHotBook.

Mrs. Poe od Lynn Cullen | Recenze

Autor:  Lynn Cullen
Název v originále: Mrs. Poe
Nakladatelství: Metafora
Počet stránek: 376
Mé hodnocení obálky: 4/5
Recenze:
Skrze svůj román se nám snažila Lynn Cullen podat svou beletrizovanou verzi životopisu známého spisovatele Edgara Allana Poe. Hned v úvodu své knihy nás spisovatelka (či její editor) varuje, že kniha je pouhou historickou fikcí a že všechny postavy, lokality i děje jsou přikrášleny autorčinou fantazií. Po svém zkoumání Edgarova života se nám snažila podat i jiný pohled na Edgarův osobní život. Troufale se snažila kouknout na jeho milostný život a  jeho aférku se spisovatelkou Osgoodovou, která je dodnes jen velikou spekulací, použila jako předmět své knihy. Tato kniha vyvolala ve světě veliké spekulace a hodně uznávaných kritiků ji odsoudila jako naprostý literární brak, vzhledem k tomu, že si autorka dovolila znovu otevřít pomyslnou skříň Edgarova osobního života a vytáhla z ní ty největší kostlivce, což se mnohým milovníkům Poea vůbec nelíbilo. I já mám ráda pochmurná díla tohoto literárního velikána. Jeho osobní život jsem nikdy moc neřešila, jenom jsem věděla o jeho manželství s jeho podstatně mladší sestřenicí. Tento román mě tedy nepohoršil a rozebírání vztahu se spisovatelkou Osgoodovou mi přišlo spíše zajímavé. Přesto mám k této knize lehce smíšené pocity.

Ve své knize se autorka snaží držet známých historických faktů o Poeově životě. Kniha se odehrává v New Yorku v rozmezí dvou let (1845 - 1847), kdy se Poe těšil největší slávě z vydaného Havrana. Žil se svou manželkou — sestřenicí, a její matkou — jeho tetou, v docela prostém domě a ve vyšších kruzích společnosti byl znám pro svou bouřlivou povahu, přičemž  každý spisovatel té doby se obával jeho recenzí, které byly vždycky velice nelítostné a kruté. Pouze jedna spisovatelka - Francess Osgood - se jeho kritiky bát nemusela, jelikož její básně Poe vždy vyzdvihoval až do nebes. A také díky jeho chvále se podařilo Osgoodové proslavit. Právě jejíma očima můžeme číst příběh této knihy. Hned od prvních stran knihy je zjevné, že mezi Poem a Osgoodovou je určitá chemie a že oba spisovatelé si jsou daleko bližší, než je možná pro sezdané lidi přípustné.

“It is as if producing a creative work tears a piece from your soul. When it is ripped completely free of you, the wound must bleed for a while. How similar it is to letting go of a dream, your hope, or your heart’s desire. You must open up and let it drain.” 

U mnohých čtenářů vyvolalo otevření tak konspiračního tématu veliké pobouření. Ovšem pravdou zůstává, že dodnes víme o Poeově osobním životě velmi málo. S jistotou víme jen všeobecně známá fakta, jako že  byl sirotkem a měl velmi krušné dětství. Jistí si také můžeme být tím, že si doopravdy vzal svou podstatně mladší sestřenici a také si můžeme být jisti tím, kdy zemřel. O všem ostatním můžeme jen spekulovat. Proto si myslím, že je dobré brát i tuto knihu pouze jako další z možností toho, jak mohl Poeův život vypadat. Autorka dala několikrát najevo, že nepředpokládá, že takto se věci skutečně odehrály, jen chtěla poukázat na to, že i takto se mohly události vyvíjet. Popustila uzdu své fantazii, a já musím říct, že jsem si její temný příběh velmi užívala.

Moc se mi líbil styl autorčina psaní. Román působil, jako by byl napsán v devatenáctém století, díky autorčiným poetickým výrazům a rozvinutým větám bohatým na popis. Kniha se opravdu četla velmi dobře, byla psána více než poutavě a já se přistihla, že příběh doslova hltám. Na své si přijdou všichni milovníci čarovných metafor a přirovnání. Autorce se také podařilo vykreslit strukturu společnosti. Společně s hlavními hrdiny můžeme nahlédnout do vyšší společnosti a uvědomit si, že ani v nejvyšších kruzích nebyl vždycky život takový, jaký se mohl na první pohled jevit.

“Tell me,” said Miss Fuller, “who is behind a great woman?” She looked around our circle, then stopped at me. “That’s right. No one. She has to get there by herself.” 

Jednou z nejsilnějších stránek knihy byly postavy. Ať už samotná Francess, nebo Poe, tak i všechny vedlejší postavy byly vykresleny tak realisticky, že působily jako živé. A vzhledem k tomu, že se kniha snaží držet reálných historických základů a se odehrává v druhé polovině devatenáctého století, často jsme s emohli setkávat se zmínkami o téměř všech slavných osobnostech, které v té době žily. Z  počátku mi přišlo velmi sympatické, že mohu sledovat Edgara Allana Poea ve stejné místnosti se spisovatelkou Alcotovou (Malé ženy), ovšem ke konci knihy se to už slavnými osobnostmi jen hemžilo, až mi to přišlo trochu nerealistické a přehnané. Přesto musím smeknout klobou  před autorčiným umem vcítit se do pocitu postavy. Díky tomu bylo velmi snadné sympatizovat s rozporuplnými pocity Francess.

“Madness,” he said quietly, “is as a drop of ink in water. It sends sly tendrils from the afflicted person into everyone around until all are shaded in black. Soon one does not know who is mad and who is not.” 

Jedním z největších témat této knihy byla otázka samotné lásky. Líbilo se mi s jakou chytrostí a

inteligencí spisovatelka otevřela tak diskutabilní téma, a dovolila svým čtenářům, aby si na tak složité předmět utvořili svůj vlastní názor, aniž by na ně nějak tlačila. Bylo to, jako by si sama připomínala slova, která v knize vložila do úst panu Peovi: "Vy a já jsme básnici, paní Osgoodová. Naší prací je otázky pokládat, ne na ně odpovídat." A musím říct, že tuto část splnila paní Cullenová ve své knize velmi zdařile. Kniha mě doopravdy donutila zamyslet se na tím, co to vůbec láska je a kde se nachází nějaká hranice mezi touhou a rozumem. Přesto se musím přiznat - přestože romance mezi ústředními postavami nebyla nijak nepatřičná či vulgární - přistihla jsem se, že často mě právě ona romance příběhu unavovala a působila na mě trochu přeslazeně. Domnívám se ovšem, že je to pouze mými osobními preferencemi, jelikož moc nefandím přílišné romantice v literatuře.

I přesto, že kniha už tak nabídla mnoho různých námětů na přemýšlení a byla velmi bohatá na detaily i příběh, autorka ještě navrch tomu všemu přidala tajemnou a temnou dějovou linii. Dost možná to prostě k příběhům o Edgarovi patří, přesto si myslím, že by možná bylo lepší, kdyby ke konci knihy bylo trochu méně dramatu. Opět jde ovšem o mé osobní preference a z objektivního hlediska musím přiznat, že onen tajemný aspekt knihy na příběhu nikterak neubíral a ještě mu možná dodával na kvalitě.

“First you must believe there is a soul."

"Do you?"

"If by a soul one means the creature who lives within each of us, a creature born loving, born joyful, but who with each wordly blow shrinks more deeply into its shell until at last, the poor desiccated thing is unrecognizable, even to its own self, yes. I do.” 

Celkově se musím přiznat, že mě kniha Mrs. Poe velice překvapila. Už dlouho mě žádná kniha nedonutila se tolik zamyslet. Taky se mi už dlouho nestalo, že bych se nějakým příběhem cítila tak pohlcená. Dokonce jsem v průbehu čtení také pátrala na internetu a zjišťovala si různé faktické informace o životě Francess Osgoodové, jejím manželovi i dětech a o rodině pana Poea. Netvrdím, že mě kniha přesvědčila o tom, že Poe měl milenku, nebo že ji dokonce vroucně miloval. Přesto mi kniha poskytla další pohled na jeho život, rozšířila mi obzory a donutila mě zamyslet. A proto považuji tuto knížku za velmi zdařilou.
A já tímto děkuji nakladatelství Metafora za poskytnutí recenzního výtisku!

Síla vzdoru | Recenze

Poslední díl této úspěšné triologie obkolpuje nejvíce kontroverzních názorů. A není se čemu divit. Během dvou předešlých dílů bylo otevřeno hned několik oblastí, které vždy rozdělily fanoušky na dvě skupiny. V tomto díle můžeme sledovat, jak se tato témata uzavírají a je logické, že jedna polovina fanoušků bude vždy nespokojená. Tímto si autorka na sebe tak trochu upletla bič, přesto si troufám tvrdit, že se jí třetí dál této trilogie velmi povedl a já jen smekám nad její odvahou popsat konečný díl a uzavřít příběh tak, jak to udělala.

“What I need is the dandelion in the spring. The bright yellow that means rebirth instead of destruction. The promise that life can go on, no matter how bad our losses. That it can be good again.” 

Co se příběhu týče, třetí díl je nejvíce odlišný od těch ostatních. Nečeká nás již aréna, ani Turné vítězů. Dokonce hlavní postavy nejsou většinu příběhu pohromadě. Přesto tento fakt neubírá na zajímavosti a poutavosti příběhu. Autorka se zaměřila na popis kruté stránky války. Poukazuje na to, jak je válka nemorální a nelítostná. Pokazuje na to, že někdy je těžké vědet na čí straně leží spravedlnost a že někdy může být hranice mezi dobre a zlem velice tenká. Vztahové linii příběhu se ve třetím díle sice nedostává tolik pozornosti, přesto můžeme pozorovat, jak si Katniss začíná uvědomovat rozdíl mezi zamilovaností a láskou, nákloností a sympatiemi a tak nějak mimoděky si dává svůj milostný život do pořádku. A i přes to, že díky válce a všem okolnostem je kniha neuvěřitelně temná a pesimistická, přesto vás děj doopravdy pohltí a zaujme. Přesto musím podotknout, že oproti předešlým dílům, zde se nenajde tolik akce, zvláště v první polovině knihy. A vzhledem k tomu, že autorka věnovala větší pozornost psychologickému rozboru postav a jaký vliv na ně má válka, občas se objevily i pasáže, kdy jsem se přistihla, že se trošku nudím.

“Fire is catching! And if we burn, you burn with us!”

Co se postav týče, třetí díl byl po této stránce mým nejoblíbenějším. Katniss se díky všem krutostem, kterými si prošla, dost změní a dle mého názoru i dospěje. Chová se přiměřeně k okolnostem, ale přesto musím ocenit to, že byla velmi rozumná a čestná.
Co se Hurikána týče, ve třetím díle dostal daleko více prostoru. než kdy dřív a my tím pádem můžeme dokonale pochopit jeho divokou povahu. Vždycky stojí věrně po Katnissině boku, ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že k ní prostě povahově nesedí. Ano, jako přítel možná, přesto mi přišlo, že Katniss díky němu často jednala až moc spontálně a nelogicky. Jeho prudkost a horlivost by mohly být úctyhodné, kdyby se je naučil trochu krotit.
Peeta se změnil asi nejvíce. Stále je neuvěřitelně milý a pozorný, ale hry jej změnily. Ztvrdnul a vyrostl.  Z někdy trochu naivního mladého chocha se stal rozumný muž a tato role mu velice slušela.
Za pozornost stojí také vedlejší postavy, jako třeba Prim, která od prvního dílu dospěla osamostatnila se, nebo i Katnissina matka, kterou válka konečně probrala z otupělosti a donutila ji konečně zase žít. A pak samozřejmě Finnick, kterého pokud jste si nezamilovali v druhém díle, ve třetím vám srdce ukradne určitě,

“I drag myself out of nightmares each morning and find there's no relief in waking.”

Celkově jde o opravdu dobře napsaný závěr triologie. Na konci knížky máte takový ten dobrý hořko-sladký pocit a jste ponecháni napospas svým myšlenkám. Hunger games není jen obyčejnou dystopickou young adult triologií, ale jde o opravdu vyjímečné dílo, které ve vašem srdci zakoření a dlouho tam zůstane.

Chtěla bych poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

 

Vražedná pomsta | Recenze

(Abeceda knihomola - C)
Není to tak dlouho, co jsem napsala recenzi na první díl Hunger Games triologie a už mám dočtený i druhý díl. A jak to se mnou je při druhém čtení těchto knížek? Opadlo ze mě již nadšení z této všemi milované série? Je druhý díl stejně dobrý, jako ten první?
(Pozor! První odstavec je anotace a může obsahovat spoilery, pokud jste nečetli první díl!)

V druhém díle této úspěšné triologie sledujeme to, jak se dva mladí výherci Katniss a Peeta, vyrovnávají z chaosu, který s sebou přinesla jejich výhra v Hladových hrách. Člověk by řekl, že po výhře už budou mít oba mladíci klid, ale opak je pravdou. Katnissin čin s boblemi je brán jako akt rebelie a ona má co dělat, aby přesvědčila prezidenta Snowa i celý Panem, že to byl pouze čin zamilovanosti. Ve vzkvétající revoluci se snaží zachránit všechny lidi, na kterých jí záleží a ještě do toho vyřešit své pocity k Peetovi i Hurikánovi.
I druhý díl této úspěšné triologie mě nezklamal. V prvním díle se nám autorka snažila poukázat na zvrácenost celé Panemské společnosti, a pak nám také připravila opravdu zajímavý a akční příběh. V druhém díle myslím strávila daleko více času nad charakteristikou postav a relistickým popisem toho, jak těžké mohou někdy vztahy být a jaký dopad má na člověka tak těžká událost. Musím se přiznat, že se mi ona první polovina knihy, která je trošku zdlouhavější, dost líbila. Bavilo bě zkoumat, jak se která postava chová a přistihla jsem se, že přemýšlím nad tím, jaké chování by v dané situaci asi bylo nejmoudřejší. A to je myslím přesně to, o co se podle mě autorka snažila. Je opravdu správným řešením riskovat život vašich nejbližších, rozpoutat revoluci s nejistým příslibem změny k lepšímu, nebo je lepší utéct, nechat politiku za sebou a žít si svůj život někde v lesích?

Líbilo se mi, jak v druhém díle autorka pracovala se všemi svými postavami. A žádná z nich nebyla jenom černá, nebo bílá, ale postavy měly značnou hloubku a byly opravdu reálné. Něčinili jen správná rozhodnutí, ale právě to je dělalo lidskými a snadno pochopitelnými. V druhém díle jsme také měli šanci lépe poznat Hurikána, Haymitche i další postavy, které v prvním díle byly spíše v pozadí.
Děj byl podle mě strukturován dobře. Přesto jsem si ale všimla, že v druhém díle je daleko více

hluchých míst a nastaly i části, kdy jsem se vyloženě musela nutit číst dál. Je dost možné, že je to způsobeno tím, že šlo o re-reading a proto jsem už předem věděla, co se stane, přesto si myslím, že oproti prvnímu dílu šlo o jistý pokles. Ovšem není se čemu divit, vždyť prvním dílem nasadila autorka sama sobě téměř nepřekonatelnou laťku!
Druhý díl této triologie byl opět dobrodružnou jízdou. Člověk se do knížky snadno začte, příběh je zajímavý a zábavný a postavy jsou ohromě sympatické. Závažná témata jsou v knize prezentována velmi nenásilně, takže čtenáře neruší a dopřejí mu prostor k vytvoření si vlastního názoru. Celkově jde o naprosto skvělé dílo, které by nemělo chybět v žádné knihovničce!
Já děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku!

Hunger Games | Recenze

Hunger games je jedna z prvních dystopických knížek, které (minimálně v Česku) odtartovaly velikou vlnu dystopických a young adult knížek. Myslím, že v dnešní době je jen málo lidí, kteří knížku sami nečetli, nebo o ní minimálně neslyšeli. Kolem celé série je obrovské pozdvižení a všichni se zdají být touto sérii naprosto unešení. A právě díky tomu, že je knížka tak vychvalována, se nachází mezi lidmi čím dál tím více skeptiků, kteří nevěří, že by knížka mohla doopravdy být tak skvělá, jak se o ní říká. Já sama jsem knížku poprvé četla asi před čtyřmi lety a naprosto mě dostala. Otevřela mi tak nějak dveře do young adult žánru, který jsem si od té doby velmi oblíbila. Proto jsem se ovšem bála, že knížka při druhém čtení již nebude tak skvělá. Přeci jenom jsem ji poprvé četla v době, kdy mi nějaké kritické přemýšlení o knihách bylo cizí a jediné, o co mi šlo, bylo, aby knížka byla čtivá. Přes všechny mé obavy jsem se ovšem rozhodla, že knížku znovu přečtu a tentokrát nad ní bucu více bádat. A k čemu jsem dospěla? Stojí opravdu knížka za přečtení a zaslouží si tolik chvály? Moje odpověď je ANO a ANO.

"You don’t forget the face of the person who was your last hope.”

—  Suzanne Collins, Hunger Games

Hlavní hrdinkou knížky je šestnáctiletá Katniss Everdeen žijící v nemilostném zemi Panem, který je rozělen do dvanáct krajů pod nadvládou Kapitolu. Život v této zemi není zrovna lehký, zvlátě po tom, co Katnissin otec před čtyřmi lety zemřel na výbuch v dolech a ona je nucena starat se o svou mladší sestru Prim a matku, která se ze smrti otce nikdy úplně nevzpamatovala. Takže mezi chozením do školy musí chodit Katniss taky tajně lovit do lesa se svým kamarádem Hurikánem a společně se starají, aby je, ani jejich mladší sourozence nikdo nevylosoval do Hladových her. Souteže vymyšlené Kapitolem, kdy se dvacet čtyři teenagerů musí v aréně nvzájem pozabíjet, dokud nezbyde jen jeden.

"Stupid people are dangerous."

—  Suzanne Collins, Hunger Games

Vzpomínám si, že když jsem knížku četla poprvé, nemohla jsem přestat žasnout nad tím, jak čtivá a poutavá knížka je. A to se nezměnilo ani do druhého čtení. Jedním z hlavních pozitiv knihy je to, že Suzanne Collins píše knížku v první osobě, používá hodně popisů a myšlenkových pochodů hlavní hrdinky, takže má člověk pocit, jako by sám byl součástí světa Panemu a jako by i on sám byl nucen pojovat na smrt v aréně Hladových her. Celý svět je velmi promyšlený, politický systém je vysvětlen dostatečně na to, aby vás uspokojil a přitom jste se necítili přehlceni zbytečnými informacemi, kterým by jste stejně ani nerozuměli.

Co se postav týče, vzpomínám si, že dřívě jsem nijak neměla v oblibě hlavní postavu Katniss. Nevím,

proč, ale tentokrát jsem s ní žádný problém neměla. To, že se sama nevyznala ve svých pocitech, mi už v ději nepřekáželo, spíše jsem s ní soucítila v tom, že o podobných věcech nechce v tak vypjaté situaci ani slyšet. Obdivovala jsem ji pro to, že byla čestná a upřímná sama k sobě i klidem kolem sebe. Byla statečná i chytrá, přesto působila velmi realisticky. Peeta byl úžasným příkladech charismatického, věrného a oddaného přítele. Byl vtipný, statečný, milý a inteligentní. Postavu Hurikána jsme mohli vnímat více méně jen skrze oči a vzpomínky Katniss, ale v prvním díle mu ještě nebyla věnována moc velká pozonost. Sečteno podrtženo, postavy jsou opravu silnou stránkou tohoto příběhu. Jak hlavní, tak i vedlejší postavy  jsou vyvedeny a vykresleny tak bravurně, že je těžké si je nezamilovat a nesoucítit s nimi.

“Kind people have a way of working their way inside me 

and  rooting there.” 

                  —  Suzanne Collins, Hunger Games

Příběh je velmi dobře strukturovaný. Hned ze začátku se seznámíme jak s historií samotného Panemu, tak i s osobní historií hlavní hrdinky, takže nám následující děj dává vetší smysl a netápeme slepě ve tmě. Každý kousek knížky je napěchován napětím, děj plyne velmi rovoměrně a těžko by jste v celé knížce našli jedno hluché místo. Autorka opravdu ví, kdy přestat s popisováním myšlenek postav a dopřát nám nějakou akci a kdy naopak potřebujeme zase na chvíli oddych.

Ovšem nejsilnjší strákou knihy a to, proč je tato knížka tak výjimečná, jsou témata, symboly a hluboké metafory. Člověk prostě nemůže přečíst knížku, aniž by se nemusel zamyslet na svými porálními zásadami či nad politickou situací, ve které se naše země nachází. Autorka se nesnažila čtenáře natlačit do kouta a donutit ho myslet si přesně to, co by chtěla. Spíše nám skrze její příběh dala příležistost zamyslet se nad lidskostí, přátelstvím a obětavostí, dala nám prostor ujasnit si své postoje a hodnoty, aniž bychom to vůbec vědomě postřehli.

"For there to be betrayal, there would have to have been trust first."

                     —  Suzanne Collins, Hunger Games


Hunger Games je opravdu skvělá dystopie, která v sobě skrývá všechno, co by dobrá knížka měla mít. Má opravdu zajímavý námět, děj je čtivý a poutavý, postavy jsou zajímavé. Holky určitě ocení romatické náměty knihy, ale na své si přijdou i lidé, kteří se nad knížkou rádi zamyslí. Tato kniha opravdu patří mezi naprostou špičku všech dystopií a myslím, že tento příběh zůstane mezi lidmi ještě hodně dlouho.
U nás knížku vydalo nakladatelství Fragment a já bych jím tímto chtěla moc poděkovat za to, že mi knížku zaslali k recenzi.

95%

4.8

Batman Rok jedna

S Batmanam je to lehké - buď si jej zamilujete, nebo vám bude navždycky lhostejný. Ale spíše si jej zamilujete. A pro mě to byla láska na první pohled. Filmy jsem viděla již několikrát a proto jsem se již delší dobu chtěla pustit do nějakých komiksů. A jsem velmi ráda, že jako první jsem šáhla právě po tomto vydání Batmana od Franka Millera. Jelikož komiks Rok jedna mi přinesl všechno, po čem jsem toužila a ještě daleko více. A co je na tomto komiksu tak skvělého?

Pokud jste, stejně jako já, v Batmanovsko-komiksovém světě nováčci, tento bude pro vás úplně ideálním začátkem. Jedná se vlastně o čtyři samostatné kapitoly, každá z nich pojednávající o prvním roku Batmanovy "kariéry". Celý komiks je přehledně rozdělený daty, takže víte přesně, kde se zrovna v onom roce nacházíme. Na začátku je také kráský úvod, kde Frank Miller skvěle vysvětluje celý začátek tohoto komiksu a proč vůbec něco podobného vzniklo. Na konci komiksu si pak můžme prohlédnou první nákresy a počátky tohoto komiksu.

Co se příbehu týče, nečekejte moc akce, nebo komplikovaného a komplexního příbehu. Jedná se vlastně spíše o takový úvod do Batmanovského světa a proto je tu hodně zákulisních informací a rozvíjejících příběhů postav, které se v Batmanovi objevují. Ano, ke konci se dočkáme i nějaké té akce, pokud ovšem kupujete komiks se záměrem, že si chcete napětím kousat nehty, asi s vyberte jiný Batmanovský výtvor.
Co se umělecké stránky týče, kniha je naprostým skvostem. Některé ilustrace Davida Mazzucchelliho se mi líbily tak moc, že jsem byla v pokušení si dané stránky zarámovat a pověsit na stěnu. Ilustace jsou opravdu nádherné, postavy díky nim vypadají jako živé a příběhu dodávají na realističnosti.

Barvy do komiksu vybírala Richmond Lewisová a já před ní musím smekat. Sama bych si nedokázala představit komiks s lepšími barevnými kompozicemi. Snad sami z fotek pochopíte, jakou hloubku právě barvy celému příběhu dodávaly.
Co víc ještě dodat? Komiks me opravdu nadchl. Dodal mi všechny potřebné informace, které jsem si od prvního Batmanovského komiksu přála. Byla jsem moc vděčná za rozšíření informací o Jamesi Gordonovi, který byl vždycky mou oblíbenou postavou. Za vysvětlení vzniku Catwoman jsem byla také moc vděčná.

Knížku bych rozhodně doporučila všem fanouškům superhrdinů a komiksů. Ať už jste v Batmanovském světě noví, nebo se v něm pohybujete delší dobu, tento komiks vás nezklame. Obsahuje rozšiřující informace, takže budou spokojeni jak dlouholetí fanoušci, tak i ti, kteří stejně jako já, jesště žádný jiný komiks v rukou nedrželi.
Já bych ještě na závěr chtěla moc poděkovat internetovému knihkupectví megaknihy.cz. (Konkrétně tuto knížku najdete tady.) Jejich stránky mě opravdu nadchly, mají neuvěřitelné množství všemožných knížek a navíc je tam mají za velmi příznivé ceny. Rozhodně se na ně koukněte, celá moje rodina si je zamilovala.

97%

4.7

Esej o tragédi | Recenze

Ducan má nastoupit do posledního ročníku Irvingovi školy a rozhodně nechce, aby události loňského roku nějak zasahovaly do toho letošního. Dokonce i když zjistí, že jeho nový pokoj je ten, ve kterém loni bydlel zrovna Tim, nechce se tím nějak nechat ovlivnit. Dokonce i když zjistí, že mu tam Tim nechal cédéčka s nahrávkou jeho převyprávění toho, jak události loňského roku prožíval Tim. Jenomže čím více se dostává do Timova příběhu, tím jasněji si uvědomuje, že odpoutat se od loňské tragédie a nenechat ji zasahovat do událostí letošního roku, bude daleko těžší, než se předem obával.

Tento románový debut americké spisovatelky Elizabeth Laban, který byl vydán nakladatelstvím Host, je opravdu jednečným dílem. V dnešní době není těžké odhadnout, o čem bude knížka ještě předtím, než se do ní člověk ponoří. Zvláště u knížek pro mladé je to bohužel často pravda. Ovšem to je něco, co se o Eseji o tragédii říci nedá. Knížka je psána z dvou úhlů pohledů. Začíná Ducanovým příjezdem do Irvingovy školy. Posléze se ovšem kapitoly střídají a do knihy je propleten i příběh albína Tima, který školu loni ukončil. Hned od počátku se zdá, že obou mladým hochům se loni stalo cosi strašného, ovšem mimo to se zdá, že se dva mladí studenti ani moc neznají a jejich příběhy jsou naprosto odlišné. Přesto se postupem knihy jejich příběhy proplétají a prolínají a celý příběh vyhraduje ve velké finále, kdy zjistíme, kdy a za jakých okolností se vůbec tito dva mladí hoši vůbec potkali.

“You did the best you could. Sometimes that is all you can do.”

—  Elizabeth Laban, The Tragedy Paper

Musím uznat, že knížka mě vtáhla do děje hned od první stránky. Zaujala mě jak příběh Tima, tak příběh Ducana. Trochu jsem se bála, aby se spisovatelce povedlo plně rozvinout příběhy obou hochů, ovšem teď už vím, že mé obavy byly nemístné. Přišlo mi, že ve chvílích, kdy příběh jednoho z chlapců ubíral na zajímavosti, příběh toho druhého mi přišel zrovna hrozně zajímavý a naopak. Také jsem si moc užívala zasazení příběhu do příjemného prostředí. Irvingova škola působila ohromě zajímavě a přítelsky. Na celé škole nestudovalo moc studentů a mě přišlo, že tam panovala až rodinná atmosféra.

Co se týče postav, musím uznat, že kromě Ducana mi nikdo nějak extra nepřirostl k srdci. A ani on

nebyl tak propracovaný a dokonale popsaný, že bych měla pocit, jako bych jej znala. Daisy působila sympaticky, ale nějaký hlubší pocit z ní bohužel nemám. A to je škoda. Chápu, že autorka se možná snažila skrze svou knížku poukázat na to, jací lidé občas bývají a že nikdy není dokonalý. Ale musím říct, že i když Tim ani Vanessa nebyli nejhoršími postavami, s jakými jsem se setkala, přesto m často lezli na nervy. Tim mě štval tím, jak byl slabý. Nedokázal se povznést nad to, že je albín. Lidem se stávají hrozné věci, ale je důležité, abychom se jimi nenechali stáhnout a ovládnout. Mohl to využít k tomu, aby ostatní povzbuzoval v tom, že i když je na tom někdo takhle "špatně", dá se přes to přenést a normálně s tím žít. On to takhle bohužel neviděl a často na svou hloupost doplatil. Taky se mi nelíbilo, jak sebou nechával zametat a všechno si líbit. Zamilovanost je často považována jako omluva pro špatné chování, s tím ale bohužel nemůžu souhlasit. Nelíbilo se mi, jak se pletl Vanesse do života, když viděl, že má přítele. Je mi jedno, jak na tom ve vztahu byla, měl jí nechat ať si to vyřeší a neplést se jí do života. A to samé platí pro ni. Hrozně si pohrávala s lidmi okolo a přišla mi dost náladová.

“His tragic flaw was that he didn’t believe in himself.”

—  Elizabeth Laban, The Tragedy Paper

Co se stylu psaní týče, jak jsem již výše zmínila, knížka se opravdu četla sama a stránky ubíhaly tak rychle, že jsem ani nestačila pořádně postřehnout, že jsem se začetla a už jsem byla na konci. Ovšem žádné literární veledílo to také není. Ze začátku mi trochu trvalo, než jsem si zvykla na to, že autorka zrovna poetickému vyjadřování se nefandí. Používala čistě základní přídavná jména, popisy také nebyly její silná stránka, takže se mi někdy knížka zdála trochu plytká. Taky mi přišlo, že z knížky mohla vytáhnout trochu víc. Během čtení mě napadaly různé scénáře toho, jak by to celé mohlo dopadnout a bohužel musím říct, že minimálně polovina mých zakončení byla daleko uspokojivějších a dramatičtějších. Netoužila jsem po žádném dramatu, trochu jsem tušila, že autorka se bude snažit více poukázat na to,  jak tragédie může ovlivnit chování člověka a jeho psychiku. Bohužel ani tohoto aspektu jsem se ovšem moc nedočkala.

Myslím, že Esej o tragédii je rozhodně jednou z těch jedinečnějších knížek na trhu. Zaujme vás hned od první stránky a budete nad ní přemýšlet, i když ji zrovna nebudete číst. Nejde o nikterak složité čtení, přesto dokáže knížka vyvolat úsměv na rtech. Proto bych knížku hodnotila jako ideální oddechovku pro lidi každého věku, myslím, že nejen mladé čtenáře dokáže zaujmout svým námětem.

Za poskytnutí recenzní e-knihy bych chtěla srdečně poděkovat nakladatelství host. Vy si tuto jedinečnou knihu můžete objednat tady, na jejich stránkách!

Cizí slovo láska | Recenze

Název v originále: Love And Other Foreign Words

Autor: Erin McCahan

Počer stran: 304

Nakladatelství: Fortuna Libri

Mé hodnocení obálky: 1/5

Josie není obyčejná patnáctiletá hrdinka. Je nadprůměrně inteligentní, přeskočila třídu a již druhým rokem navštěvuje kurzy na vysoké škole. Mluví hned několika jazyky! A to ne jenom těmi zahraničními, ale také dobře ovládá jazyk středoškoláků, jazyk rodičů, jazyk starých dam či jazyk vysokoškoláků. Skvěle si rozumí se svými staršími sestrami a celkově je se svým životem spokojená. Všechno se to bohužel změní, když její sestra Katie oznámí, že je zasnoubená se svým přítelem Geoffem, kterého ovšem Josie nemůže snést. Snaží se tedy pochopit, jak jej může její sestra milovat, jelikož láska - to je jediný jazyk, který Josie zatím neovládá.

“Someday, I will be brave enough to say these things to you in person. For now, I remain in happy, quiet contemplation over you and can say tonight that I just might love you. Or could someday.”

—  Love and Other Foreign Words, by Erin McCahan

Když jsem tuhle knížku vyhrála v jedné giveaway, byla jsem nadšená. Sama si podobné romantické a oddechové knížky moc často nekupuji, přesto jednou za čas ráda po podobné knížce sáhnu, když se mi nechce číst něco složitého. Navíc tato knížka, o lehce geniální, i když trochu asociální holce, která mi z anotace připomínala Shelocka, Sheldona a jim podobné, připadala opravdu zajímavá. Musím ovšem říct, že i když knížka splnila má očekávání a opravdu to byla perfektní oddechovka, přesto jsem bohužel našla spoustu věcí, které dost ničily můj dobrý dojem z četby. A co konkrétně mi na knížce vadilo?

První z věcí, které mi moc nesedly byl autorčin styl psaní. Nevadí mi kratší kapitoly, třeba v Maře Dyerové jsem je přímo vítala, ovšem tady byly trochu nemístné. Často mi přišlo, že kapitola končí uprostřed scény a někdy jsem z toho byla dost zmatená. Myslím, že celkově mi trvalo více než polovinu knížky, než jsem si zvykla na zvláštní styl psaní autorky. Věřím, že spoustě lidí se může líbit, mě ovšem skákání v čase a chaotické uspořádání textu prostě nesedlo.

“Good becomes perfect, but perfect is an illusion. And illusions are like all spells—temporary and soon broken. And when that happens, feelings change.”

—  Erin McCahan Love And Other Foreign Words

Dalším aspektem, který podle mě rušil požitek z knížky, byla sama hlavní hrdinka. Josie mi neuvěřitelně lezla na nervy. Přišla mi povrchní a drzá. Nelíbilo se mi s jakým despektem jedná se svou rodinou a kamarády a omlouvá si to tím, že je prostě "talentovanější" (inteligentnější), než ostatní. Já si myslím, že kdyby byla chytrá, nemusela se takto vůbec chovat. Celkově na mě prostě nepůsobila dojmem génia. To, že někdy analyzovala některé události ještě neznamená, že je chytrá a já jsem nad jejími hláškami dost často obracela oči v sloup.

Co se týče samotného hledání lásky a jejího vztahu se sestrou, doufala jsem v něco více, než co mi knížka nabídla. Sama mám dvě sestry, které jsou mi dražší, než cokoliv na světě, a tak jsem trochu doufala, že knížka bude plna citu a pochopení. Ovšem to, jak se k sobě sestry chovaly, to jak si dělaly naschvály a byly navzájem zákeřné, to mi prostě přišlo dost dětinské. Ano, taky se se sestrami někdy kočkujem, ale nikdy to nezajde do takových hranic, že bychom si jedna druhé doopravdy ubližovaly. A takovéto silné sesterské pouto jsem ovšem v knize nenalezla.

Také mi přišlo, že ke konci už autorka knihu uspěchala. Všechny nejdůležitější momenty vměstnala do poslední třetiny knihy, což je obrovská škoda. Kdyby se tématy, které otevřela až na konci knihy, zabývala již v průběhu příběhu, myslím, že by kniha byla stokrát zábavnější a zajímavější. Přesto se mi ale líbilo, že nakonec autorka dokázala podat náměty na zamyšlení se nad tím, co vůbec láska znamená a jaký je rozdíl mezi zamilováním se a skutečným hlubokým citem. 

Cizí slovo láska nebyla špatná kniha. Nakonec se z ní přece jenom vyklubala ideální knížka na oddech mezi písemkami. Moc jsem si zamilovala vedlejší postavu Stua a u některých scén jsem se dokonce i zasmála. Knížku bych asi doporučila čtenářkám (ano, myslím, že málokterému klukovi by kniha mohla sednout), které mají rády příběhy ze života s kapkou lásky a nevadí jim lehce na nervy jdoucí hlavní hrdinky.

2.6

46%

Solitaire od Alice Oseman | Recenze

Hned na úvod se musím přiznat, že do čtení jsem šla s velikou dávkou skepticismu a předsudků. Už když kniha vyšla, tak nějak automaticky jsem ji začadila do škatulky "oddechové young adultovky bez myšlenky" a "knížky, co se snaží být cool tím, že mají nabubřelé puberťáky, co mají rádi tumblr". A tak nějak jsem přečtení odkládala. Myslela jsem si, že knížka bude fajn, taková oddechová, ale že ve mě nic nezanechá. No, dneska už to jsou dva týdny, co jsem knížku dočetla a ještě pořád na ni musím myslet. Opravdu mile mě překvapila!

“All I know is that I’m here. And I’m alive. And I’m not alone.”

—  Solitaire by Alice Oseman

Ano, knížka má anotaci, která opravdu naznačuje, že by mohlo jít o zcela tuctovou young adult knížku. Mladá středoškolačka Tori je dost jedinečná hrdinka. Má rodiče, se kterými si nerozumí. Své sourozence sice miluje, ale o to více se trápí nad problémy, které řeší. Zjišťuje, že si v podstatě nerozumí se svými kamarády a škola ji nebaví. Je asociální, cynická a skeptická. Miluje svůj tumlr a má časté výkyvy nálad. Její život se ovšem naprosto obrátí naruby, když si neznámí studenti začnou anonymně dělat legraci z učitelů a začnou vymýšlet nejrůznější pranky, aby zpříjemnili školní zkušenost studentům.

To, co mě na knížce zaujalo hned ze začátku, byl styl psaní. Nemůžu uvěřit tomu, že autorka začala knížku psát, když jí samotné bylo 16. Myslím, že i díky tomu jsem ještě více obdivovala to, jak zajímavě a čtivě je knížka psaná. Trošku mi vadilo, že kapitoly byly většinou kratičké, takže když už se člověk do scény vžil, hned skončila. Ke konci knížky jsem si už na tohle ovšem všimla a nijak mi to v knižním zážitku nepřekáželo.

“There’s a time and a place for being normal. For most people, normal is their default setting. But for some, like you and me, normal is something we have to bring out, like putting on a suit for a posh dinner.”

—  Solitaire by Alice Oseman

Musím říct, že všechny postavy v knížce mi přišly ohromě zajímavé. Ze začátku jsem měla problém

oblíbit si hlavní hrdinku. Přišlo mi, že tím, jak všechno a všechny posuzuje a odsuzuje je neuvěřitelně dětinské. Zdálo se mi až protivné, jak byla nesnášenlivá a taky se mi nelíbilo, že v jeden moment byla neuvěřitelně vděčná za svou nejlepší kamarádku a byla až k slzám dojata z toho, jaká je skvělá a hned za chvíli už jí pohrdala. To mi prostě přišlo navýsost neupřímné. Na druhou stranu mi Tori přišla realistická. Úplně jsem si dovedla představit, že přesně taková holka někde žije. Je pravda, že v dost věcech jsem se s ní neshodla, přesto mi ke konci knížky byla sympatická a dokázala jsem s ní soucítit.

Asi i díky tomu, že autorka knížku sama psala v teen letech, byla knížka neuvěřitelně autentická a realistická. To, jak postavy komunikovaly, myslely a byly hrozně originální a komplexní, dělalo knížku opravdu jedinečnou a nezapomenutelnou. Taky musím uznat, že jsem byla mile překvapena tím, že v knížce opravdu nejde o žádný románek. Autorka se hlavně zaměřila hlavně na detailní charakteristiku postav a detailní výkres středoškolského zážitku, což se ji podařilo na jedničku, Moc se mi líbil samostatná zápletka s klubem Solitaire. Je pravda, že se dalo docela lehce odhadnout, kdo za tím vším stojí, přesto mi to ale nevadilo. Bylo zábavné dívat se na to, co dalšího Solitaire provede a přemýšlet nad tím, jak to celé skončí.

“I don't even remember not being serious... I came out of the womb spouting cynicism and wishing for rain.”

—  Solitaire by Alice Oseman

Celá knížka na mě působila dojmem knihy Ten, kdo stojí v koutě, Ano, knížky jsou dost jiné, ale vzpomínám si, že po dočtení Ten, kdo stojí v koutě, jsem se cítila úplně stejně, jako po dočtení solitairu. Trochu depresivně, ale tak nějak dobře depresivně.
Taky musím zmínit to, že tumblrácká adresa, na kterou Tori v knížce přispívá, ve skutečnosti existuje a já už chronic-pessimist followla, její příspěvky jsou super a dělají knížku ještě realističtější.
Závěrem bych ráda řekla, že knížka je dost možná typická hipsterská  tumblreovská young adultovka, ovšem jenom v tom dobrém slova smyslu. Je ohromě zábavná, se spoustou zajímavých postav a příhod. Rozhodně stojí za vaše přečtení.

4.4

80%