Let Your Mind Speak #2 | Kontrasty

Na zítra musím napsat v angličtině slohovou práci. Nejde o nic složitého, máme napsat jen jeden odstavec "romantické" scény. V uvozovkách je to proto, že není myšlena žádná scéna kluka a holky, ale mělo by jít o scénu z romantismu, kde hlavní hrdina čelí náporu různorodých emocí. Sice jsem úplně spisovatelsky vyšťavena a ještě jsem ani nic nenapsala, ale když jsem se koukala na charakteristiky romantismu, jedno téma, které se tam často opakovalo byly kontrasty. A to mě inspirovalo k napsání tohohle. Stejně jako minule, nejde o žádné veledílo, opravdu mám poslední dobou jakýsi spisovatelský blok, ale třeba to někoho zaujme.

Kontrasty

Úzkost. Celou mou bytostí se rozléhala úzkost. Zalézala do každé skulinky, roztahovala se skrz mou bytost jako oheň spalující suché listí. Byl jsem si bytostně vědom každého centimetru mého těla.  Každý kousek mé bytosti se dožadoval mé pozornosti, jako dotěrná moucha. Nemohl jsem před tím utéct, bylo to jako bych najednou vnímal každý centimetr mého těla. Byl jsem si vědom toho, jak nepravidelně se mi zdvihá a zase klesá hrudník, byl jsem si vědom toho, jak mě tlačí pásek do břicha, i toho, jak nepohodlně se mi sedí na hrbolatém kameni. I přes to, že bylo vlahé podzimní ráno, cítil jsem, jak mi po zádech stéká pramínek ulepeného potu. A přesto, že jsem seděl uprostřed zahrady rozkvetlých růží, zdálo se mi, že všechno kolem páchne jako zpocené nohy. Žaludek uvnitř mě se hlasitě bouřil, mozek mě nabádal, ať se konečně pohnu, ať něco dělám, ať uteču. Ale moje nohy odmítaly cokoliv podnikat. Sledoval jsem, jak si první ranní paprsky hledají svou cestu skrz zelené větve stromu stojícího opodál. Sluneční světlo halilo celou zahradu do teplého oranžového světla, které se odráželo v kapičkách rosy na trávě, takže teď vypadala jako by byla poseta diamanty. Jak nepatřičně to vypadalo! Byl jsem rozhněván, že se světlo opovažuje vytvářet tak krásnou scenérii! Mělo by pršet, mělo by hřmít! Měl bych tu sedět promočený a studený, zmoklý jako pes, kterého vyhnali na ulici, aby žebral u domů o jídlo.  Tráva by měla být zablácená a růže by měly hynout pod náporem vichru.  Ale zajímalo přírodu to, jak nepatřičně se chová? Ne, samozřejmě, že ne. Každé ráno vyjde slunce, aby ohřálo ospalou zemi, a vůbec se nestará o to, že tu sedím sám a zkroušený. Celý den si bude vesele svítit, nevědomky bude shlížet na všechny ty nešťastníky, co kráčejí po této zemi a večer si půjde zase svou cestou dál, aniž by se třeba jen na chvíli pozastavilo nad tím, jaké muka muselo sledovat. Kéž bych tak mohl být tím sluncem a odejít kamsi do dáli, neschopen citu a emocí, které mě zevnitř užírají! Teď ovšem sedím tady, pozorujíce slunce a přemýšlejíce nad tím, co mi dnešní nový den přinese. Zhluboka naberu do plic čerstvý vzduch a vydechnu do ticha obláček bílé páry. Rozhlédnu se kolem a s myšlenkou na slunce a nespravedlnost osudu se zvednu ze země, abych čelil novému dni.

Let your mind speak #1 | "Vyber si"

Vytvořila jsem nový projekt, novou rubriku. Možná to někteří z vás vědí, ale ráda píšu. Neříkám, že jsem spisovatel a že mám pro to talent, přesto si ráda jednou za čas napíšu nějakou povídku, úvahu nebo fejeton. A přesně k tomu bude sloužit tato rubrika. Budu tady ty má malá díla zveřejňovat. Třeba se to někomu z vás bude chtít číst. Témata budu brát buď z blog.cz, kde každý týden mají něco jako "téma týdne" a na tohle téma pak lidé zveřejňují své články s daným tématem, nebo si budu témata vymýšlet sama. Téma tohoto týdne bylo "Vyber si" a tady si můžete přečíst, co jsme pro dané téma stvořila já. Není to to nejlepší, co jsem kdy vytvořila (dost možná asi druhé, třetí či padesáté), ale je to něco. A bylo by mi líto to vymazat, i když čistě jenom proto, že jsem nad tím strávila asi dvacet minut. :D Ani jsem to po sobě nečetla, tak se omlouvám za případné opakování se slov či gramatické chyby.

S chrčením zasípám a znovu se zapřu do pedálů mého kola. Celé tělo se mi třese při tak nezvyklé námaze a plíce mi hoří po více kyslíku. Cítím nepříjemné tepání krve v hlavě, když přerývavě vydechnu a zase nabírám vzduch pootevřenými ústy. Po zádech cítím stékat lepkavou kapku potu a znechuceně se zavrtím. Plně se soustředím na rytmický pohyb mého těla, soustředím se na pravidelné dýchání a sleduju strmou lesní cestu plnou kamení tyčící se přede mnou jako zlý bubák před vystrašenou školačkou. Nevnímám to, jak se sluneční paprsky odrážejí od zeleného listí ve větvích habrů. Nevnímám kontrast mezi bílými břízami a tmavými kmeny dubů, ani si nevšímám jak nerušeně celá tato lesní scéna působí. Ne, asi les by mě teď nedokázal uchlácholit svým pokojným vzhledem. Tentokrát potřebuju něco dělat, potřebuju oblafnout své tělo nadměrným pohybem, aby se má mysl neměla čas zabývat otázkami, kterým se snažím ujet.
 Nadzvednu se ze sedadla a vestoje se zapřu do pedálu, aby se mi podařilo přejet obzvláště kamenitý úsek téměř na vrcholu tohoto lesního kopce, ovšem najedu na kámen pod špatným úhlem, což způsobí, že se mi pneumatika kola nebezpečně smýkne. Ve stoje neudržím rovnováhu, sletím z kola a bokem přistanu přesně na ten nejostřejší z kamenů. Chvíli tam jen tak bezděčně  ležím a nechám, aby mé tělo zaplavila vlna ukrutné bolesti a zhluboka vydechuji. Netuším, jestli bych vůbec nasbírala dostatek energie, abych se z této zaprášené cesty zvedla, a tak si opřu čelo o hroudu hlíny u mé hlavy a pevně zavřu oči. Snažím se zklidnit svůj dech, abych se dokázala zaposlouchat do zvuků lesa kolem mě doufající, že by mírumilovné zvuky lesa dokázaly zastavit zmatek v mé hlavě, ovšem jediný zvuk, který dokážu vnímat, je zběsilý tlukot mého srdce jehož ozvěna mi tepe až v uších jako neodbytný nechtěný host.
 A jak se tam tak válím v prachu země, konečně mi dojde, že před vlastními myšlenkami neuteču. Po fyzické námaze v mém těle zůstala jen prázdná bolest, ale ani ta nedokáže přebít tu úzkost, kterou se mi svírá srdce. Z koutků mi stečou dvě slzy, které působí na mé rozpálené pokožce podivně chladně. Každý mi říká, že je to na mě. Prý si můžu vybrat. Ale já se necítím, že by rozhodnutí bylo na mě. Všichni mají tolik rad, všechno vidí tak jasně! Mě nikdo ale poradit nedokáže. Ať si vyberu jakkoliv, svým chováním ovlivním životy druhých. Je mi jasné, že tak tragické to není a že má mysl perfekcionistky zase celou situaci zveličuje, ovšem něco pravdy na tom bude. Nechci, aby má rozhodnutí někoho ovlivnila. Nechci nést tu zodpovědnost. Vím, že je to zbabělé, ale přeji si, aby pro všechny byla jen jedna možnost. Ve všem. Svět by byl lehčí. Už teď je mi jasné, že zítra celou situaci budu vidět jinak a hlavně méně dramaticky, ale momentálně jsou mé emoce mým jediným společníkem, tak se jim poddávám. Dovolím si jen tak ležet, fňukat a utápět se v lítosti, že málem přeslechnu otázku.
"Jste zraněná?"
Vzhlédnu k tazateli a vidím postaršího pána s velmi ustaraným výrazem, jak drží za ruku malou holčičku, která vypadá vyděšeně.
"Nic mi není." odpovím.
S námahou se vyškrábu na nohy, zvednu ze země kolo a otočím jej po svahu dolů. Opráším si kalhoty a potom nasednu a řítím se z kopce dolů.
Vždyť o co jde. Někdy by možná bylo snazší, kdyby náš život byl přesně nalinkovaný. Dost možná by to ušetřilo všem spoustu trápení ze špatně zvolených rozhodnutí. Ovšem není právě možnost volby to, co dělá náš svět pestrým? Sice ještě nevím, jak se rozhodnu, ale poprvé od chvíle, když jsem se dneska ráno probudila, se pro sebe usměju. Možná ještě neznám odpověď, alespoň jsem se však naučila bt vděčná za to, že si můžu vybrat.