P jako Pivo | audiokniha

Loni jsem si předsevzela, že hodlám rozšiřovat své čtenářské obzory. Zjistila jsem totiž, že jsem četla až závratně velké množství knížek v žánru young adult, a proto jsem chtěla svoje čtenářské zážitky obohatit i o klasickou literaturu, adult knížky, knížky pro děti a audioknihy. A  proto jsem byla tak nadšená, když mi nakladatelství OneHotBook nabídlo audioknížku P jako pivo, jelikož tou jsem zabila dvě mouchy jednou ranou - knížka pro děti a audiokniha! Alespoň takové bylo mé očekávání. Ve finále se ukázalo, že P jako pivo je daleko více, než jen obyčejná kniha pro děti, ale o tom si více povíme později.

“You know what the game of golf is, don't you? It's basketball for people who can't jump and chess for people who can't think.” 

Když jsem se o P jako pivo poprvé doslechla, nestačila jsem se divit. Knížka o pivu a pro děti? A jak

může vůbec nějaký američan napsat knihu o pivě? Ovšem rozhodla jsem se, že si nebudu dělat předsudky a raději se sama přesvědčím, jestli takovýto námět může vůbec pro děti fungovat. Vyjímečnost této knížky spočívá v tom, že autor se nesnaží děti nijak zjevně poučovat. Jen popisuje události dospěláckého světa očima zvídavé šestileté Grácie Pierklové. Grácie má pocit, že všechno v jejím životě se poslední dobou točí kolem piva a rozhodne se, že této zlatavé tekutině musí přijít na kloub. Při svém pátrání mimoděky zažije spoustu zajímavých věcí, ať už jde o osobní kontakt s kapalinou, konfrontaci s učitelkou nedělní školky, nebo setkání se s vymyšlenou pivní vílou.

Ačkoliv jsem k samotnému příběhu původně přistupovala dost skepticky, musím říct, že napsat knížku pro děti o pivě byl opravdu skvělý nápad. Myslím, že děti podobné věci zajímají a určitě takto originální námět ocení. A v podání Toma Robbinse šlo i o opravdu jedinečně zpracovaný příběh, který si určitě s chutí přečtou i rodiče. Snad v žádné knížce jsem se ještě nesetkala s tak vtipnými a originálními přirovnáními. Je vidět, že autor povolil uzdu své fantazii, čímž se snadno zavděčí jak mladým čtenářům, tak i těm starším, jelikož je knížka díky nim neuvěřitelně vtipná.

“Beer can lead men to think they're mighty and foul-mouthed women to believe themselves amusing and hip.” 

Pro vyprávění této knihy nemohlo nakladatelství OneHotBook vybrat lepšího narátora než Oldřicha Kaisera. Oldřich je pro čtení pohádkového příběhu jako dělaný, jeho hlas je příjemný a uklidňující. V jeho podání nešlo jen o prosté přečtení příběhu, ale o opravdový posluchačský zážitek, jelikož se dokázal do rolí dokonale vcítit a skvěle je zahrát. Měnil hlasy pro každou postavu, odmlčoval se na správných místech a naopak zrychloval čtení v pasážích, kde si to příběh vyžadoval. Někdy se do příběhu tak vžil, že bylo těžké uvěřit, že knihu sám nenapsal.

Stejně jako u všech audioknih, ani v této nechybí hudební prvky. Trochu jsem se tohoto aspektu audioknížky bála, jelikož se může snadno stát, že hudební doprovod je moc násilný a kazí potom celkový dojem z příběhu. O to více jsem byla mile překvapena! V této knížce nešlo jen o hudební úvod do každé kapitoly, ale celou knížku provázelo množství různých zvuků, ciknkání, syšení, šumění či bublání, které byly do příběhu vsazovány na pravých místech a jenom podněcovaly humornou a rozvernou náladu.

“It's personal freedom, not hundred dollar bills that lights the soul's cigar.”

P jako pivo je opravdu jedinečná audiokniha. Samotný příběh nemusí učarovat úplně každého, ovšem v podání audioknihy je těžké si knihu nezamilovat. Takže pokud máte doma zvídavé dítě, které už nebaví stokrát omálané příběhy o princeznách a dracích, nebo pokud vy sami by jste si rádi rozšířili obzory a zkusili si poslechnout tak trochu výstřední pohádku, P jako pivo bude pro vás tím pravým.

Audioknihu P jako pivo si můžete objednat na stránkách OneHotBook.

Vražedná pomsta | Recenze

(Abeceda knihomola - C)
Není to tak dlouho, co jsem napsala recenzi na první díl Hunger Games triologie a už mám dočtený i druhý díl. A jak to se mnou je při druhém čtení těchto knížek? Opadlo ze mě již nadšení z této všemi milované série? Je druhý díl stejně dobrý, jako ten první?
(Pozor! První odstavec je anotace a může obsahovat spoilery, pokud jste nečetli první díl!)

V druhém díle této úspěšné triologie sledujeme to, jak se dva mladí výherci Katniss a Peeta, vyrovnávají z chaosu, který s sebou přinesla jejich výhra v Hladových hrách. Člověk by řekl, že po výhře už budou mít oba mladíci klid, ale opak je pravdou. Katnissin čin s boblemi je brán jako akt rebelie a ona má co dělat, aby přesvědčila prezidenta Snowa i celý Panem, že to byl pouze čin zamilovanosti. Ve vzkvétající revoluci se snaží zachránit všechny lidi, na kterých jí záleží a ještě do toho vyřešit své pocity k Peetovi i Hurikánovi.
I druhý díl této úspěšné triologie mě nezklamal. V prvním díle se nám autorka snažila poukázat na zvrácenost celé Panemské společnosti, a pak nám také připravila opravdu zajímavý a akční příběh. V druhém díle myslím strávila daleko více času nad charakteristikou postav a relistickým popisem toho, jak těžké mohou někdy vztahy být a jaký dopad má na člověka tak těžká událost. Musím se přiznat, že se mi ona první polovina knihy, která je trošku zdlouhavější, dost líbila. Bavilo bě zkoumat, jak se která postava chová a přistihla jsem se, že přemýšlím nad tím, jaké chování by v dané situaci asi bylo nejmoudřejší. A to je myslím přesně to, o co se podle mě autorka snažila. Je opravdu správným řešením riskovat život vašich nejbližších, rozpoutat revoluci s nejistým příslibem změny k lepšímu, nebo je lepší utéct, nechat politiku za sebou a žít si svůj život někde v lesích?

Líbilo se mi, jak v druhém díle autorka pracovala se všemi svými postavami. A žádná z nich nebyla jenom černá, nebo bílá, ale postavy měly značnou hloubku a byly opravdu reálné. Něčinili jen správná rozhodnutí, ale právě to je dělalo lidskými a snadno pochopitelnými. V druhém díle jsme také měli šanci lépe poznat Hurikána, Haymitche i další postavy, které v prvním díle byly spíše v pozadí.
Děj byl podle mě strukturován dobře. Přesto jsem si ale všimla, že v druhém díle je daleko více

hluchých míst a nastaly i části, kdy jsem se vyloženě musela nutit číst dál. Je dost možné, že je to způsobeno tím, že šlo o re-reading a proto jsem už předem věděla, co se stane, přesto si myslím, že oproti prvnímu dílu šlo o jistý pokles. Ovšem není se čemu divit, vždyť prvním dílem nasadila autorka sama sobě téměř nepřekonatelnou laťku!
Druhý díl této triologie byl opět dobrodružnou jízdou. Člověk se do knížky snadno začte, příběh je zajímavý a zábavný a postavy jsou ohromě sympatické. Závažná témata jsou v knize prezentována velmi nenásilně, takže čtenáře neruší a dopřejí mu prostor k vytvoření si vlastního názoru. Celkově jde o naprosto skvělé dílo, které by nemělo chybět v žádné knihovničce!
Já děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku!

Esej o tragédi | Recenze

Ducan má nastoupit do posledního ročníku Irvingovi školy a rozhodně nechce, aby události loňského roku nějak zasahovaly do toho letošního. Dokonce i když zjistí, že jeho nový pokoj je ten, ve kterém loni bydlel zrovna Tim, nechce se tím nějak nechat ovlivnit. Dokonce i když zjistí, že mu tam Tim nechal cédéčka s nahrávkou jeho převyprávění toho, jak události loňského roku prožíval Tim. Jenomže čím více se dostává do Timova příběhu, tím jasněji si uvědomuje, že odpoutat se od loňské tragédie a nenechat ji zasahovat do událostí letošního roku, bude daleko těžší, než se předem obával.

Tento románový debut americké spisovatelky Elizabeth Laban, který byl vydán nakladatelstvím Host, je opravdu jednečným dílem. V dnešní době není těžké odhadnout, o čem bude knížka ještě předtím, než se do ní člověk ponoří. Zvláště u knížek pro mladé je to bohužel často pravda. Ovšem to je něco, co se o Eseji o tragédii říci nedá. Knížka je psána z dvou úhlů pohledů. Začíná Ducanovým příjezdem do Irvingovy školy. Posléze se ovšem kapitoly střídají a do knihy je propleten i příběh albína Tima, který školu loni ukončil. Hned od počátku se zdá, že obou mladým hochům se loni stalo cosi strašného, ovšem mimo to se zdá, že se dva mladí studenti ani moc neznají a jejich příběhy jsou naprosto odlišné. Přesto se postupem knihy jejich příběhy proplétají a prolínají a celý příběh vyhraduje ve velké finále, kdy zjistíme, kdy a za jakých okolností se vůbec tito dva mladí hoši vůbec potkali.

“You did the best you could. Sometimes that is all you can do.”

—  Elizabeth Laban, The Tragedy Paper

Musím uznat, že knížka mě vtáhla do děje hned od první stránky. Zaujala mě jak příběh Tima, tak příběh Ducana. Trochu jsem se bála, aby se spisovatelce povedlo plně rozvinout příběhy obou hochů, ovšem teď už vím, že mé obavy byly nemístné. Přišlo mi, že ve chvílích, kdy příběh jednoho z chlapců ubíral na zajímavosti, příběh toho druhého mi přišel zrovna hrozně zajímavý a naopak. Také jsem si moc užívala zasazení příběhu do příjemného prostředí. Irvingova škola působila ohromě zajímavě a přítelsky. Na celé škole nestudovalo moc studentů a mě přišlo, že tam panovala až rodinná atmosféra.

Co se týče postav, musím uznat, že kromě Ducana mi nikdo nějak extra nepřirostl k srdci. A ani on

nebyl tak propracovaný a dokonale popsaný, že bych měla pocit, jako bych jej znala. Daisy působila sympaticky, ale nějaký hlubší pocit z ní bohužel nemám. A to je škoda. Chápu, že autorka se možná snažila skrze svou knížku poukázat na to, jací lidé občas bývají a že nikdy není dokonalý. Ale musím říct, že i když Tim ani Vanessa nebyli nejhoršími postavami, s jakými jsem se setkala, přesto m často lezli na nervy. Tim mě štval tím, jak byl slabý. Nedokázal se povznést nad to, že je albín. Lidem se stávají hrozné věci, ale je důležité, abychom se jimi nenechali stáhnout a ovládnout. Mohl to využít k tomu, aby ostatní povzbuzoval v tom, že i když je na tom někdo takhle "špatně", dá se přes to přenést a normálně s tím žít. On to takhle bohužel neviděl a často na svou hloupost doplatil. Taky se mi nelíbilo, jak sebou nechával zametat a všechno si líbit. Zamilovanost je často považována jako omluva pro špatné chování, s tím ale bohužel nemůžu souhlasit. Nelíbilo se mi, jak se pletl Vanesse do života, když viděl, že má přítele. Je mi jedno, jak na tom ve vztahu byla, měl jí nechat ať si to vyřeší a neplést se jí do života. A to samé platí pro ni. Hrozně si pohrávala s lidmi okolo a přišla mi dost náladová.

“His tragic flaw was that he didn’t believe in himself.”

—  Elizabeth Laban, The Tragedy Paper

Co se stylu psaní týče, jak jsem již výše zmínila, knížka se opravdu četla sama a stránky ubíhaly tak rychle, že jsem ani nestačila pořádně postřehnout, že jsem se začetla a už jsem byla na konci. Ovšem žádné literární veledílo to také není. Ze začátku mi trochu trvalo, než jsem si zvykla na to, že autorka zrovna poetickému vyjadřování se nefandí. Používala čistě základní přídavná jména, popisy také nebyly její silná stránka, takže se mi někdy knížka zdála trochu plytká. Taky mi přišlo, že z knížky mohla vytáhnout trochu víc. Během čtení mě napadaly různé scénáře toho, jak by to celé mohlo dopadnout a bohužel musím říct, že minimálně polovina mých zakončení byla daleko uspokojivějších a dramatičtějších. Netoužila jsem po žádném dramatu, trochu jsem tušila, že autorka se bude snažit více poukázat na to,  jak tragédie může ovlivnit chování člověka a jeho psychiku. Bohužel ani tohoto aspektu jsem se ovšem moc nedočkala.

Myslím, že Esej o tragédii je rozhodně jednou z těch jedinečnějších knížek na trhu. Zaujme vás hned od první stránky a budete nad ní přemýšlet, i když ji zrovna nebudete číst. Nejde o nikterak složité čtení, přesto dokáže knížka vyvolat úsměv na rtech. Proto bych knížku hodnotila jako ideální oddechovku pro lidi každého věku, myslím, že nejen mladé čtenáře dokáže zaujmout svým námětem.

Za poskytnutí recenzní e-knihy bych chtěla srdečně poděkovat nakladatelství host. Vy si tuto jedinečnou knihu můžete objednat tady, na jejich stránkách!

Cizí slovo láska | Recenze

Název v originále: Love And Other Foreign Words

Autor: Erin McCahan

Počer stran: 304

Nakladatelství: Fortuna Libri

Mé hodnocení obálky: 1/5

Josie není obyčejná patnáctiletá hrdinka. Je nadprůměrně inteligentní, přeskočila třídu a již druhým rokem navštěvuje kurzy na vysoké škole. Mluví hned několika jazyky! A to ne jenom těmi zahraničními, ale také dobře ovládá jazyk středoškoláků, jazyk rodičů, jazyk starých dam či jazyk vysokoškoláků. Skvěle si rozumí se svými staršími sestrami a celkově je se svým životem spokojená. Všechno se to bohužel změní, když její sestra Katie oznámí, že je zasnoubená se svým přítelem Geoffem, kterého ovšem Josie nemůže snést. Snaží se tedy pochopit, jak jej může její sestra milovat, jelikož láska - to je jediný jazyk, který Josie zatím neovládá.

“Someday, I will be brave enough to say these things to you in person. For now, I remain in happy, quiet contemplation over you and can say tonight that I just might love you. Or could someday.”

—  Love and Other Foreign Words, by Erin McCahan

Když jsem tuhle knížku vyhrála v jedné giveaway, byla jsem nadšená. Sama si podobné romantické a oddechové knížky moc často nekupuji, přesto jednou za čas ráda po podobné knížce sáhnu, když se mi nechce číst něco složitého. Navíc tato knížka, o lehce geniální, i když trochu asociální holce, která mi z anotace připomínala Shelocka, Sheldona a jim podobné, připadala opravdu zajímavá. Musím ovšem říct, že i když knížka splnila má očekávání a opravdu to byla perfektní oddechovka, přesto jsem bohužel našla spoustu věcí, které dost ničily můj dobrý dojem z četby. A co konkrétně mi na knížce vadilo?

První z věcí, které mi moc nesedly byl autorčin styl psaní. Nevadí mi kratší kapitoly, třeba v Maře Dyerové jsem je přímo vítala, ovšem tady byly trochu nemístné. Často mi přišlo, že kapitola končí uprostřed scény a někdy jsem z toho byla dost zmatená. Myslím, že celkově mi trvalo více než polovinu knížky, než jsem si zvykla na zvláštní styl psaní autorky. Věřím, že spoustě lidí se může líbit, mě ovšem skákání v čase a chaotické uspořádání textu prostě nesedlo.

“Good becomes perfect, but perfect is an illusion. And illusions are like all spells—temporary and soon broken. And when that happens, feelings change.”

—  Erin McCahan Love And Other Foreign Words

Dalším aspektem, který podle mě rušil požitek z knížky, byla sama hlavní hrdinka. Josie mi neuvěřitelně lezla na nervy. Přišla mi povrchní a drzá. Nelíbilo se mi s jakým despektem jedná se svou rodinou a kamarády a omlouvá si to tím, že je prostě "talentovanější" (inteligentnější), než ostatní. Já si myslím, že kdyby byla chytrá, nemusela se takto vůbec chovat. Celkově na mě prostě nepůsobila dojmem génia. To, že někdy analyzovala některé události ještě neznamená, že je chytrá a já jsem nad jejími hláškami dost často obracela oči v sloup.

Co se týče samotného hledání lásky a jejího vztahu se sestrou, doufala jsem v něco více, než co mi knížka nabídla. Sama mám dvě sestry, které jsou mi dražší, než cokoliv na světě, a tak jsem trochu doufala, že knížka bude plna citu a pochopení. Ovšem to, jak se k sobě sestry chovaly, to jak si dělaly naschvály a byly navzájem zákeřné, to mi prostě přišlo dost dětinské. Ano, taky se se sestrami někdy kočkujem, ale nikdy to nezajde do takových hranic, že bychom si jedna druhé doopravdy ubližovaly. A takovéto silné sesterské pouto jsem ovšem v knize nenalezla.

Také mi přišlo, že ke konci už autorka knihu uspěchala. Všechny nejdůležitější momenty vměstnala do poslední třetiny knihy, což je obrovská škoda. Kdyby se tématy, které otevřela až na konci knihy, zabývala již v průběhu příběhu, myslím, že by kniha byla stokrát zábavnější a zajímavější. Přesto se mi ale líbilo, že nakonec autorka dokázala podat náměty na zamyšlení se nad tím, co vůbec láska znamená a jaký je rozdíl mezi zamilováním se a skutečným hlubokým citem. 

Cizí slovo láska nebyla špatná kniha. Nakonec se z ní přece jenom vyklubala ideální knížka na oddech mezi písemkami. Moc jsem si zamilovala vedlejší postavu Stua a u některých scén jsem se dokonce i zasmála. Knížku bych asi doporučila čtenářkám (ano, myslím, že málokterému klukovi by kniha mohla sednout), které mají rády příběhy ze života s kapkou lásky a nevadí jim lehce na nervy jdoucí hlavní hrdinky.

2.6

46%

Solitaire od Alice Oseman | Recenze

Hned na úvod se musím přiznat, že do čtení jsem šla s velikou dávkou skepticismu a předsudků. Už když kniha vyšla, tak nějak automaticky jsem ji začadila do škatulky "oddechové young adultovky bez myšlenky" a "knížky, co se snaží být cool tím, že mají nabubřelé puberťáky, co mají rádi tumblr". A tak nějak jsem přečtení odkládala. Myslela jsem si, že knížka bude fajn, taková oddechová, ale že ve mě nic nezanechá. No, dneska už to jsou dva týdny, co jsem knížku dočetla a ještě pořád na ni musím myslet. Opravdu mile mě překvapila!

“All I know is that I’m here. And I’m alive. And I’m not alone.”

—  Solitaire by Alice Oseman

Ano, knížka má anotaci, která opravdu naznačuje, že by mohlo jít o zcela tuctovou young adult knížku. Mladá středoškolačka Tori je dost jedinečná hrdinka. Má rodiče, se kterými si nerozumí. Své sourozence sice miluje, ale o to více se trápí nad problémy, které řeší. Zjišťuje, že si v podstatě nerozumí se svými kamarády a škola ji nebaví. Je asociální, cynická a skeptická. Miluje svůj tumlr a má časté výkyvy nálad. Její život se ovšem naprosto obrátí naruby, když si neznámí studenti začnou anonymně dělat legraci z učitelů a začnou vymýšlet nejrůznější pranky, aby zpříjemnili školní zkušenost studentům.

To, co mě na knížce zaujalo hned ze začátku, byl styl psaní. Nemůžu uvěřit tomu, že autorka začala knížku psát, když jí samotné bylo 16. Myslím, že i díky tomu jsem ještě více obdivovala to, jak zajímavě a čtivě je knížka psaná. Trošku mi vadilo, že kapitoly byly většinou kratičké, takže když už se člověk do scény vžil, hned skončila. Ke konci knížky jsem si už na tohle ovšem všimla a nijak mi to v knižním zážitku nepřekáželo.

“There’s a time and a place for being normal. For most people, normal is their default setting. But for some, like you and me, normal is something we have to bring out, like putting on a suit for a posh dinner.”

—  Solitaire by Alice Oseman

Musím říct, že všechny postavy v knížce mi přišly ohromě zajímavé. Ze začátku jsem měla problém

oblíbit si hlavní hrdinku. Přišlo mi, že tím, jak všechno a všechny posuzuje a odsuzuje je neuvěřitelně dětinské. Zdálo se mi až protivné, jak byla nesnášenlivá a taky se mi nelíbilo, že v jeden moment byla neuvěřitelně vděčná za svou nejlepší kamarádku a byla až k slzám dojata z toho, jaká je skvělá a hned za chvíli už jí pohrdala. To mi prostě přišlo navýsost neupřímné. Na druhou stranu mi Tori přišla realistická. Úplně jsem si dovedla představit, že přesně taková holka někde žije. Je pravda, že v dost věcech jsem se s ní neshodla, přesto mi ke konci knížky byla sympatická a dokázala jsem s ní soucítit.

Asi i díky tomu, že autorka knížku sama psala v teen letech, byla knížka neuvěřitelně autentická a realistická. To, jak postavy komunikovaly, myslely a byly hrozně originální a komplexní, dělalo knížku opravdu jedinečnou a nezapomenutelnou. Taky musím uznat, že jsem byla mile překvapena tím, že v knížce opravdu nejde o žádný románek. Autorka se hlavně zaměřila hlavně na detailní charakteristiku postav a detailní výkres středoškolského zážitku, což se ji podařilo na jedničku, Moc se mi líbil samostatná zápletka s klubem Solitaire. Je pravda, že se dalo docela lehce odhadnout, kdo za tím vším stojí, přesto mi to ale nevadilo. Bylo zábavné dívat se na to, co dalšího Solitaire provede a přemýšlet nad tím, jak to celé skončí.

“I don't even remember not being serious... I came out of the womb spouting cynicism and wishing for rain.”

—  Solitaire by Alice Oseman

Celá knížka na mě působila dojmem knihy Ten, kdo stojí v koutě, Ano, knížky jsou dost jiné, ale vzpomínám si, že po dočtení Ten, kdo stojí v koutě, jsem se cítila úplně stejně, jako po dočtení solitairu. Trochu depresivně, ale tak nějak dobře depresivně.
Taky musím zmínit to, že tumblrácká adresa, na kterou Tori v knížce přispívá, ve skutečnosti existuje a já už chronic-pessimist followla, její příspěvky jsou super a dělají knížku ještě realističtější.
Závěrem bych ráda řekla, že knížka je dost možná typická hipsterská  tumblreovská young adultovka, ovšem jenom v tom dobrém slova smyslu. Je ohromě zábavná, se spoustou zajímavých postav a příhod. Rozhodně stojí za vaše přečtení.

4.4

80%

Život jedna báseň | Recenze

Když jsem se doslechla, že nakladatelství Yoli vydá další knížku autorky slavné Bez naděje, byla jsem dost nervózní. Ano. Bála jsem se, že po tak zajímavé knize plné dějových zvratů a dojemně vykreslených scén, bude prostě její další knížka suchá. Když jsem ale zjistila, že vycházející knížka je o poezii, zase jsem trochu pookřála a když opadla největší vlna nadšení, sama jsem si knihu přečetla. A musím říct, že ani tentokrát mě Colleen Hoover nezklamala.

“Question everything. Your love, your religion, your passion. If you don’t have questions, you’ll never find answers”

—  Colleen Hoover, Slammed

Osmnáctiletá Layken to neměla poslední rok lehké. Její tatínek zemřel na infarkt, což dost zasáhlo

jejich rodinu nejen emočně, ale i finančně. Proto jsou ona, její maminka i její mladší bratříček nuceni odstěhovat se ze slunného Texasu do mrazivého rodného státu maminky Layken - do Michiganu. Hned po příjezdu do nového domova se celá rodina seznámí se sympatickým jednadvacetiletým sousedem, který sám vychovává svého mladšího bratra, který se rychle skamarádí s bratříčkem Layken. Mezi mladými přeskočí jiskra a stráví spolu krásné rande plné poezie. Ovšem osud jim nepřeje a oni jsou nuceni v sobě pocity potlačit.
Stejně tak, jako je těžké napsat stručnou anotaci této knihy, tak je taky obtížné slovy popsat, co činí z této, na první pohled zcela povrchní young adult romance, neuvěřitelně výjimečnou a hlubokou knihu. Dost možná je to autorčiným čtivým stylem psaní, díky kterému se do knížky ponoříte a ani nevnímáte, jak kolem vás běží čas. Nebo je to možná tím, jak brilantně se autorka vypořádává s obtížným tématem smrti a kladě skrze své postavy a poezii důraz na život a pobízí tak své čtenáře, aby se naučili i v nejtěžších chvílích věřit v pozitivnější budoucnost. Pro některé je to možná tím, že na pozadí těžkých situací, kterým hrdinové čelí, se rodí nádherná přátelství a láska. Ať už je to čímkoliv, není pochyb, že Colleen se opět podařilo dostat mě do kolen.

“Don’t take life too seriously. Punch it in the face when it needs a good hit. Laugh at it.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Když jsem knihu začínala číst, nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem knihu srovnávat z knihou Bez naděje. U té knihy jsem milovala to, jak promyšlená kniha byla. Líbil se mi onen velký překvapivý zvrat a líbilo se mi, jak citlivě dokázala autorka popsat tak neuvěřitelně srdcervoucí téma. Ovšem v její předešlé knize bylo taky dost young adult stereotypů a insta-romance, což pro mě celkově ubíralo na zážitku z knížky. Ovšem u Slammed to bylo jinak. Tady jsem se sice nijak závratných a překvapujících dějových zvratů nedočkala (minimálně ne tak velkého zvratu, jako tomu bylo v Bez naděje), ovšem kniha si to stonásobně vynahrazovala právě tam, kde u Hopeless jsem měla pocit, že tomu chybí.

“Keep an open mind; it’s the only way new things can get in.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Pořád jde o Young Adult knížku, proto jsem očekávala, že hlavní protagonisté se do sebe zamilují na první pohled. A ano, pořád si myslím, že je blbost, aby se po třech dnech do sebe dva lidé zamilovali tak hluboce, že si musejí být jisti, že jde o lásku na celý život. Líbilo se mi ale, že v této knížce šla na to autorka pomalu a nechala, aby si hlavní hrdinové k sobě pomalu hledali cestu a budovali si spolu pevné přátelství. Pro mě velkým plusem byl taky fakt, že v knize  není kladen hlavní důraz jenom na romanci, ale kniha má více dějových linií, které jsou stejně tak důležité. Velmi zajímavý mi třeba přišel životní příběh Eddie. Nejméně při dvou jejich scénách jsem měla slzy v očích. Moc se mi zamlouvaly všechny ty básně, které v knize byly. Nikdy jsem se dříve se Slammed poezií nesetkala, ale neuvěřitelně mě zaujala. Stejně tak musím vzdát hold ukázkám textů písní Avett Brothers. Kratičké úryvky na začátku každé kapitoly byly dechberoucí a velmi vhodně vybrány. Celkově musím íct, že se mi moc líbilo, jak poeticky byla celá knížka napsána, hrozně to přidávalo na mém zážitku z knihy.

“Regret is counterproductive. It’s looking back on a past that you can’t change. Questioning things as they occur can prevent regret in the future.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Co se týče postav, moc jsem si zamilovala oba mladší bratříčky. Jinak to snad ani nešlo. Taky maminka Layken mi přišla moc prima a líbilo se mi, jaký měla vztah ke svým dětem.
Už jsem si taky tak nějak zvykla, že většina hlavních holčičích hrdinek mě nijak nenadchne. Layken nebyla výjimkou. Neříkám, že mi byla protivná, to zas ne, ale často jsem měla chuť ji praštit, nebo s ní minimálně zatřást. Byla sympatická, ale nedokázala jsem se moc vžít do její kůže a myslím, že by mohla být zajímavější.

Obecně si myslím, že knížce by jenom prospělo, kdyby byla o trochu delší. Některé postavy mi přišly zbytečně málo rozpracované a myslím, že knížka by byla ještě lepší, kdyby se do děje dostalo více vedlejších a více rozpracovanějších postav. Ovšem musím uznat, že na to, že se děj odehrává na pouhých 264 stranách, jde o mimořádně obsáhlou knížku.
I přes to si myslím, že Život jedna báseň má všechno, co by správná oddechová kniha měla mít. Čte se jedním dechem, je vtipná a milá, ale zároveň má v sobě hrozně moc úžasných citátů a myšlenek, které obohatí vaší intelektuální stránku. Musím uznat, že v konečném důsledku mi k srdci nakonec přirostla více takhle kniha, než autorčina Bez naděje.

4.6

92%

Losing it | Recenze

Knížku Losing it, která slibuje romantický příběh mladé studentky, která se zamiluje do svého učitele, si všichni vychvalují až do nebes. Já osobně moc romantických knížek nečtu - v naprosté většině je totiž neshledávám romantickými, ovšem dala jsem na všechny ty pozitivní recenze a po knize jsem sama sáhla. Bohužel ale musím říct, že já se nepřidám k zástupu žen, které knihu vynášejí až do nebes. Protože kniha podle mě byla přesně taková, jaká jsem se bála, že bude - povrchní, nudná, fádní, sexistická a neromantická. Hned na úvod musím podotknout, že mé hodnocení knihy vychází z toho, že prostě nemám podobné knížky ráda (a po knize jsem sáhla jen protože jsem doufala, že mě překvapí) a je tedy dost možné, že důvody, které uvedu pro mé negativní hodnocení knihy, mohou pro vás představovat důvody, proč si knihu zamilujete.

Hned na úvod bych se pozastavila nad samotnou zápletkou. Nebudu tady přepisovat anotaci, jelikož kdybych to udělala, v podstatě by jste věděli všechno, co se v knize stane. Ano, je to tak. V knize není ani o jednu dějovou linku víc, nebo méně, než kolik pochytíte ze zadní strany knihy. V podstatě jde o to, že dvaadvacetiletá Bliss, hlavní hrdinka této knihy a taktéž studentka posledního ročníku herectví, se nemůže přenést přes skutečnost, že je panna. Svěří se s tím své nejlepší kamarádce a ta ji ještě ten večer vytáhne do baru s jediným záměrem - najít ji chlapa, aby se konečně s někým mohla vyspat. Bliss se sice nápad moc nelíbí, ale kopne do sebe pár panáků a hned je povolnější. Když potom potká při cestě na záchod sympatického Brita, který cituje Shakespeara, rozhodne se, že dneska se s ním vyspí. Když spolu ovšem leží v posteli a má už dojít na věc, Bliss zpanikaří a uteče. Jaképak překvapení ji pak čeká další den ve škole, když zjistí, že její nový učitel, je přesně ten sexy Brit, kterého měla ještě před pár hodinami nahého v posteli!

Jak jsem již zmínila, v ději se neděje nic víc, než by jste čekali již od začátku. Děj je lehký a

předvídatelný. Čte se to rychle (já knihu stihla přečíst za den) a styl psaní není nijak složitý. Neříkám, že je to nutně špatně a vím, že pro mnohé je tohle přímo definice ideální oddechové knížky, pro mě to ale bylo málo. Doufala jsem, že se děj nějak rozjede, nebo že nás čeká alespoň jeden překvapivý dějový zvrat, ale nic. Upřímně jsem se při čtení nemohla zbavit myšlenky, že podobný lehký červený románek by dokázala napsat kdejaká, byť jen trochu talentovaná dvanáctiletá slečna.

Další věcí, která mi dost vadila již od samého začátku byly samotné postavy. Je mi líto všech, kteří podobný styl života považují za normální stav bytí. Bliss se chovala jako nějaká hodně nevyspělá puberťačka. A už jenom to, že má problém s tím, že je panna, mi tedy dost vadilo. Obzvláště pak, když bylo jasné, že ve skutečnosti s nikým spát vlastně nechce. Proč tohle dělá? Co je na tom špatného? Vůbec nepřemýšlela nad věcmi, které dělala, i když se schovávala za to, že používá mozek až moc. Možná umí myslet, ale rozhodně ne přemýšlet. Pišla mi neuvěřitelně povrchní a plytká.

Co se týče jí a jejího britského idola - Garricka - dokážu pochopit, proč jej mají ženy rády. Minimálně po čistě fyzické stránce je totiž neuvěřitelně přitažlivý. Ovšem i u něj jsem se nemohla zbavit pocitu, že jde o neuvěřitelně špatně napsanou postavu. Nehledě na to, že celý jejich vztah nebyl romantický. Plný fyzična, tělesného chtíče a sexu, ano, možná, ale to já nepovažuji za romantiku. Vždyť ti dva se vlastně vůbec neznali a hned po prvním okamžiku se po sobě sápali. Říkejte mi staromódní, ale mě tohle romantické nepřipadá, vážně ne.

Tolik k tedy k hlavním postavám. Je toho hodně, co by se myslím ještě dalo zdrbnout - jako třeba to, že studenti se nebavili ničím jiným, než opíjením se a jejich názory mi vážně přišly smutné, nebo to, jak hloupě se Bliss chovala ke svého 'nejlepšímu kamarádu'. Celkově mi přišlo, že jediný pozitivní aspekt knihy bylo divadelní prostředí, ve kterém se knížka odehrávala. Taky epilog, který mi dokonce vykouzlil úsměv na tváři, zvedl hodnocení o dobré půl hvězdičky.
Jak říkám, knížka pro mě nebyla to pravé, ale chápu, proč se všem ženám líbí. Je totiž psaná opravdu čtivě a zahrnuje několik aspektů, které mohou být pro mladé čtenáře velmi atraktivní. Já už se ovšem ke knize víckrát nevrátím a po další knize autorky už asi nesáhnu.

1.6

32%

Za poskytnutí recenzní e-knihy mockrát děkuju internetovému knihkupectví knihy.idnes.cz

Let it snow (kniha v angličtině) | Recenze

Máte rádi Vánoce? Přijde vám, že o Vánocích je tak nějak přijatelnější koukat na filmy, s možná trochu přeslazenou tématikou, které vždycky skončí dobře? Je tohle jeden z důvodů, proč každé  Vánoce koukáte na Lásku nebeskou?  Už vás někdy napadlo, že by bylo fajn, kdyby někdo z Lásky nebeské udělal knížku? Pokud je na tyhle otázky vaše odpověď kladná, pak budete jásat, když vám povím, že Let it snow dokonale splňuje všechny podmínky pro dokonalou, tak-trochu-dost-předvídatelnou-ale-přesto-nehorázně-roztomilou knížku.

'“Once you think a thought, it is extremely difficult to unthink it.”

—  John Green, Let it Snow

Tato Vánočně laděná knížka v sobě skrývá tři romantické příběhy, tří naprosto různých lidí, jejichž osudy se nakonec knížky tak trochu propletou. Tyto tři příběhy jsou napsány různými autory, jedná se o samostatné povídky, ovšem v každé další povídce zjišťujete, že příběhy se vlastně navzájem tak trochu prolínají. Právě tento fakt dodával knížce na zajímavosti a originalitě a já se nemohla ubránit pocitu, že se tato knížka opravdu podobá Lásce nebeská s tím rozdílem, že v této knížce není tolik věcí, které by mi na ni vadili a zážitek byl tudíž ještě intenzivnější.

  Ale vezměme to pěkně popořadě. Hned první příběh od Mareen Jonson, od niž jsem ještě nikdy nic nečetla, mě hrozně mile překvapil. Přiznám se vám bez mučení, že jsem knížku chtěla čistě jenom proto, že jeden příběh psal můj milovaný John Green, o to překvapenější jsem ale byla, když už první příběh mě pohltil a nadchnul natolik, že jsem se bála, že ani Johnův příběh jej nepřekoná. První příběh s názvem The Jubilee Express vypráví o dívce jménem Jubilee, která je za zvláštních okolností nucena na Štědrý večer rychle odcestovat vlakem ke svým prarodičům. Ovšem venku zrovna řádí největší zimní bouře za posledních 50 let a vlak, ve kterém Julie, jak si sama radši říká, bohužel uvízne. Rozhodne se vzít osud do vlastních rukou a vydá se do Waffle Housu, který je nedaleko místa, kde vlak uvízl. No a tady příběh nabírá na grádech a Jubilee nakonec stráví Vánoce, o kterých se jí ani nesnilo. Musím uznat, že tento příběh byl plný nejrůznějších klišé, ovšem díky Vánoční atmosféře, a snad i díky autorčinu brilantnímu stylu psaní, který se až strašidelně moc podobal tomu od Johna Greena, toto klišé nebilo do očí a bylo spíše úsměvné. Postavy mi byly sympatické a i městečko, kde se příběh odehrával, mělo obrovské kouzlo, takže jsem byla nadšená, že i druhý příběh se odehrává právě v něm.
 

 Po tak skvělém startu jsem se vážně bála, že ani příběh Johna, nedokáže tuto laťku dosáhnout. Hodně lidí tvrdilo, že tento jeho příběh totiž není tak skvělý, jako ostatní věci, které napsal. S tímto tvrzením si ale dovolím nesouhlasit. I druhý příběh mě totiž opravdu mile překvapil. V tomto příběhu sledujeme tři kamarády - dva kluky a jednu holku - kteří o stejné noci, kdy bouří ona hrozná vánice, rozhodnou, že musejí jet do Waffle House, jelikož tak díky uvízlému vlaku tráví noc asi čtrnáct roztleskávaček. Postavy byly milé a originální a co se týče romantické linie, celý tento nápad mi snad přišel ještě romantičtější (a hlavně realističtější), než ten od Maureen. Nehledě na to, že Johna Greena opravdu považuju za nejvtipnějšího autora, kterého znám a já jsem se nejméně čtyřikrát přistihla, že se při čtení směju nahlas. Je sice pravda, že jeho příběh byl podstatně kratší, než ostatní dva příběhy a myslím, že to možná trochu ubíralo na kvalitě příběhu. Začátek byl možná trochu zdlouhavý a chvíli tvalo, než se pořádně rozjel a tím pádem mi přišlo, že ke konci už to bylo moc uspěchané a některé věci nebyly zcela dotažené do konce. Přesto zastávám názor, že to bylo velmi zdařilé dílo, které se svou kvalitou dokonale vyrovnalo příběhu prvnímu.

“One person’s crazy is another person’s sane, I guess.”

—  Maureen Johnson, Let it Snow

 
To bohužel nemůžu říct o třetím příběhu. Hlavní hrdinka třetího příběhu - Addie - má problémy se svým přítelem Jebem. Má pocit, že jí nedává dost najevo svou lásku, a i když ho neuvěřitelně miluje, dost se kvůli tomu trápí. A po jedné strašné hádce, kdy jsou oba na párty trochu připití, udělá neuvěřitelnou blbost a políbí jiného kluka. Už tehdy se cítí hrozně provinile, uvědomuje si, že Jebovi ubližuje, přesto se ale rozejdou. Addie je z toho neuvěřitelně nešťastná a snaží se Jeba dostat zpátky. Už jenom podle tohodle jsem věděla, že se mi příběh nebude líbit. A taky, že se mi moc nelíbil. Nesnáším číst o hrdinech, kteří mi jsou hrozně nesympatičtí. A Adiie byla opravdu otravná a sebestředná hrdinka. Autorčin styl psaní taky nebyl nijak barvitý a poutavý. Líbilo se mi, že tento příběh měl v sobě dotek nadpřirozena, ale vývoj hlavní hrdinky byl opravdu nerealistický. Celkově příběh zachránil konec, kdy dojde k propojení všech tří povídek, což bylo neuvěřitelně milé. Stejně mě ale mrzelo, že třetí příběh byl nejdelší...

   I přes ne-zrovna-moc-povedený třetí příběh si myslím, že knížka rozhodně stojí za přečtení. A to ne jenom o Vánocích. I když je knížka v angličtině, jazyk to není nijak složitý a musím říct, že je to perfektní knížka pro všechny začátečníky. Já osobně už jsem četla několik knížek v angličtině a tahle se svou úrovní obtížnosti řadí k těm nejlehčím na porozumění.

3.9

78%

Autor: Mareen Johnson, John Green, Lauren Myracle

Originální název:Let it snow

Žánr: Romantické, Young Adult, Fikce

Počet stran: 352

Nakladatelství: Peunguin

Mé hodnocení obálky: 5/5

rychloRecenze #1 | Temný ráj, Město ze skla, Ztacená naděje, Válka hluku

 

Zjistila jsem, že není v mých silách napsat kompletní recenzi na všechny knížky, co za měsíc přečtu. což je mi ale líto! Ráda bych se alespoň krátce vyjádřila ke všem knížkám, co jsem četla! Proto mě napadlo vytvořit nový koncept, kde bych opravdu letmo popsala a vyjádřila svůj názor ke všem knihám, na které nestihnu/nechci psát detailní recenzi. A kdo ví? Třeba patříte mezi čtenáře, kteří neradi zkoumají knížky do detailu a více oceníte právě tento styl recenzí. I když je to spíše jen můj komentář k dané knížce a hodnocení.

Cahos triologie #2, Temný ráj - Patrick Ness

databaze knih | goodreads

93%

Jedná se o druhý díl této výjimečné sci-fi série. Pokud chcete zkráceně vědět o čem to je, koukněte na mou recenzi prvního dílu a přečtěte si začátek. Taky může být tahle 'recenze' trochu spoilerující, pokud jste nečetli první díl. Druhý díl se mi zdál méně akční, rozhodně se toho v ději odehraje méně a nejnapínavější část nás čeká až v poslední třetině knihy. Todd a Viola stráví skoro celou knížku odděleně, což mi bylo na jednu stranu líto, na druhou stranu jsem oceňovala to, že se Viola trochu projevila a jednala sama za sebe. Líbilo se mi, jak Patrick Ness vnesl do knihy spoustu velkých témat jako třeba Kdo je správná autorita? Jak poznáme zlo? Jaká je cena lidstva? Co je to pokora? Další pozitivní věcí jsou vedlejší postavy, které si v jeho knihách často oblíbím snad více, než hlavní hrdiny. Tak třeba Wilf. Musím ještě něco dodávat? Kdo to četl, ví, o čem mluvím Brilantní dílo, které mě opravdu dostalo. Mimochodem  - naštval mě překlad názvu? Co to má společného s temným rájem? Proč to prostě nepřeložili tak jak měli - Otázka a Odpověď?!

Nástroje smrti #3, Město ze skla - Cassandra Clare

databaze knih | goodreads

78%

Anotaci najdete tady. Musím říct, že když jsem se do série pouštěla, byla jsem dost skeptická a neočekávala jsem, že se mi knížky budou líbit. Je pravda, že nejde o nijak intelektuální čtení, ale je to neuvěřitelně napínavé a zábavné čtení. A třetí díl mi stylem psaní a vývojem děje přišel zatím asi nejoriginálnější. Je pravda, že vztah hlavích protagonistů mi už přišel až moc klišé a 'přehrávaný', na mé míře požitku to ovšem moc neubralo. Docela dost postav mi přirostlo k srdci a svět lovců stínů mi v této knížce přišel ještě více zajímavý a skutečný. Trochu jsem nepochopila, proč autorka vydala ještě další díly, asi skončím u té trojky (minimálně prozatím), děj mi přišel hezky uzavřený a nechci, aby mi ostatní díly zkazily dojem ze série. Rozhodně bych vám celou sérii doporučila, pokud máte rádi akci, napětí a fantasy. :)

Ztracená naděje - Colleen Hoover

databze knih | goodreads
35%

Chápu, že jde o osobní názor a můj vkus, ale mě tahle knížka přišla naprosto zbytečná. Jde o "druhý díl" Beznaděje, nebo-li spíše tu samou knihu, psanou očima Holdera. Beznadějná byla OK. Dost věcí mi na ni přišlo klišé a polovinu času jsem obracela oči v sloup, ovšem oceňovala jsem autorčinu originalitu, co se zápletky týče. Protože to jsem teda vůbec netušila. Vůbec. A oceňovala jsem, že nejde jen o povrchní YA romanci. Což ovšem nemůžu říct o téhle knize. Vzhledem k tomu, že už jsem znala zápletku, kniha mě nijak nepřekvapila. Spíše mi přišlo, že autorka dala dohromady všechny věci, které mi vadily na první knížce a udělala z nich samostatný román. Asi je to vážně jen můj názor, ale já si opravdu nemyslím, že během jednoho víkendu se dva lidi můžou do sebe zamilovat tak moc, že je z toho láska, aniž by se už předtím znali. Taky jsem při jedné scéně hned ze začátku (nechci spoilerovat, ale kdo to četl snad ví, o čem mluvím) měla chuť praštit jak Holdera za to, že se chová jak vůl a omlouvá si to úmrtím sestry, tak autorku, že vůbec něco takového píše. Jako by tam i bez toho nebylo dost erotických scén. Což je další věc, která mi vadila. Proti troše erotiky v knihách nic nemám. Není to můj šálek kávy, ale normálně za to nestrhávám hvězdičky. Ovšem taky? Vždyť tady nešlo o romantiku, ale jen o sexuální napětí. Jako by hlavní hrdinové (především Holder) byli jen zvířata. No můj šálek kávy rozhodně kniha nebyla.

Chaos triologie#3, Válka hluku - Patrick Ness

databze knih | goodreads

96%

Poslední knížka této brilantní triologie mě přivádí k myšlence, že Patrick Ness je jeden z nejlepších spisovatelů dnešní doby. Miluju tento díl. Miluju, jak byl každý díl triologie něčím výjimečný a jedinečný. Tento se více zabýval aspektem války a jaký dopad může mít válka na lidi, První polovina knížky mě bavila podstatně méně. Nechápejte mě špatně, i tu část, která mě bavila méně, jsem milovala, ale z osobních důvodů mě prostě nenadchla tolik, jako samotné ukončení příběhu. Byla totiž celá jen o válce a průběhu války. Bylo to zajímavé, ale myslím, že tuhle část si více užijí kluci. Druhá polovina už pro mě tedy byla podstatně zajímavější. Hrozně se mi líbilo, jak byla knížka psaná ze tří úhlů pohledu, Violy, Todda a Sádráka. Přišlo mi, že v tomto díle se autorovi dokonale podařilo vykreslit celý svět Nového Pettistownu i celé planety a čtenář se tak může těšit i na historii toho, jak to celé začalo. Nápad hluku mi tady přišel opravdu geniální a nejlépe rozpracovaný a opravdu mi běhal mráz po zádech z toho, jak jej starosta používal jako zbraň. Co se postav týče, všechno bylo dovedeno k dokonalosti a já miluju všechny hrdiny ještě více, než v minulých knihách. Celkově Patricku tleskám a jenom doufám, že přeloží i jeho další knížky!