Dítě číslo 44 - Kniha, která mi vyrazila dech

Autor: Tom Rob Smith

Název v originále: Child 44

Nakladatelství: Knižní Klub

Počet stran: 382

Mé hodnocení obálky: 4/5

Mé hodnocení knížky: 5/5

Sovětský svaz, 50. léta. Lidé žijí ve strachu, že je jejich známí nařknou z protivlastenecké činnosti a proto raději klopí oči k zemi a snaží se být neviditelní. Ti šťastnější, co mají práci ve vyšších funkcích, se mohou těšit z lepších bytů, o které se nemusejí dělit s dalšími rodinami, ovšem ani oni si nikdy nemohou být jistí, že je někdo nesleduje. Strach a surovost jsou slova, které jsou na denním pořádku všech občanů. Mají je věčně před sebou, straší je v jejich snech. Aby si zachránili krk a vyhnuli se nuceným pracím v Gulagu, nebo uvěznění, musejí předstírat spokojené občany žijící pod nadvládou milovaného vůdce Stalina. Vždyť v jeho zemi se nemusejí ničeho bát. V jeho zemi se nikomu nevinému neubližuje. Nikdo by tu nevraždil nevinné děti. Ale je tomu skutečně tak?

“To stand up for someone was to stitch your fate into the lining of theirs.” 

Alespoň tomuhle všemu oddaně věří mladý Lev Děmidov, vysoký příslušník sovětské tajné služby MGB. Žije se svou krásnou mladou ženou v Moskvě a těší se všem výhodám, které mu jeho vysoké postavení skýtá. Nezpochybňuje své autority a naprosto rozumí tomu, že v zájmu vyššího blaha státu je prostě někdy krutost nutností. Alespoň mu tohle vědomí pomáhá uklidnit špatné svědomí a usnadňuje mu každý večer usnout po tom, co se osobně musí podílet na mučení domělých špionů. Všechno se zdá být dokonalé až do té doby, kdy se u kolejí neobjeví mrtvola pětiletého chlapečka. Shodou okolností jde o syna Lvova spolupracovníka. Chlapec byl nalezen nahý, s rozpáraným břichem a pusou zacpanou hlínou. Všechno nasvědčuje tomu, že jde o vraždu. Ovšem v dokonalém Sovětském svazu přece neexistují tak hrozné zločiny, jenom by vyvolaly paniku. Proto je případ uzavřen jako nešťastná náhoda - chlapec si hrál u kolejí a byl sražený vlakem, který jeho tělo ohavně zohyzdil. Ne všechni lidé se ovšem tímto závěrem dají uspokojit a mezi lidmi se začíná šířit panika.

Už jenom z takto slibného úvodu je jasné, že jde o dost krutý a mrazivý thriller. Teď si k tomu ještě připište fakt, že jde o příběh založený na skutečné události. A to dělá celou knížku ještě desetkrát děsivější a realističtější. Nejde o lehkou jednohubku. Přestože knížka není nijak tlustá, čte se obravdu náročně. Ne snad proto, že by byla nudná (o napětí a akci zde není nouze), ovšem není lehké strávit tak hutné a děsivé popisy tehdejší kruté doby.

“His hate wasn't professional; it was an obsession, a fixation, as if unrequited love had grown awful, twisted into something ugly.” 

A právě surové líčení politického systému tehdejší doby, a vůbec popis celého Ruska obecně, dělá tuto knížku opravdu výjimečnou. Autor je  mistrem svého řemesla a knížka je nesmírně povedeně napsána. Možná se vám nebudou líbit podrobné a barvité popisy mučících technik, přesto musíte ocenit autorovu schopnost vám danou situaci popsat tak reálně, že máte pocit, jako by jste se mučení osobně zúčastnili. Celý děj byl také velmi dobře strukturován. Autor popisuje příběh hned z několika úhlů pohledů (přičemž nejdůležitější je ten z pohledu Lva) a poodkrývá vám postupně přesně ty části děje, které jsou zrovna důležité. Z tohoto důvodu se sice může zdát, že třetinu příběhu vlastně nevíte, kudy se příběh ubírá a jaký je jeho záměr, přesto ale máte chuť číst dál, jelikož autorův styl psaní je neuvěřitelné čtivý, zajímavý a poutavý.

Co se postav týče, už dlouho jsem nečetla o tak komplexních, složitých a dokonale vylíčených charakterech. Postavy byly opravdu autorovou silnou stránkou. Byly ohromě reálné a chovaly se přesně tak, jak by člověk za daných okolností předpokládal. Také musím složit poklonu nad charakterovým vývojem  Lva a Raisy (hlavních postav příběhu) v průběhu celé knihy. Oba dva si prošli nesmírně krutými časy a byli jimi poznamenáni. Ovšem to, jak na vývoj událostí reagují a přizpůsobují se nastalé situaci je neuvěřitelně obdivuhodné a na konci příběhu si nutně musíte oba zamilovat. Stejně dobře vystižené byly i všechny záporné role knihy. Autor odvedl velmi dobrou práci ve vytvoření postav, které budete milovat nenávidět.

“—Isn’t this how it starts? You have a cause you believe in, a cause worth dying for. Soon, it’s a cause worth killing for. Soon, it’s a cause worth killing innocent people for.” 

Děj knížky se sice ze začátku rozvíjel trochu pomaleji, ovšem o to lépe jste dokázali pochopit celý tehdejší systém Ruska a celého světa. Zhruba po třetině knihy se příběh rozjede a je tak nabitý akcí a napětím, že nebudete schopni knihu odložit, dokud ji nedočtete. Obecně musím říct, že jsem s vývojem příběhu byla velmi spokojená, líbilo se mi jak nepředvídatelný a přitom promyšlený příběh je. Přesto si dovolím poznamenat, že ke konci čtení už mi přišel děj moc překombinovaný, až nerealistitcký. Přesto jsem se nedovedla od knihy odtrhnout a samotný konec jsem velmi ocenila. Asi bych si ani nedovedla představit uspokojivější vyústění děje.

Knížka mě opravdu dostala. Rychle se zařadila mezi úplně nejlepší knihy, co jsem kdy četla a jsem si

jistá, že se k příběhu v budoucnu znovu vrátím. Je až  neuvěřitelné, jak zvrácený byl tehdy politický systém a knížka vás doopravdy donutí zamyslet se nad tím, jak se vůbec takové zlo mohlo dít. Také si myslím, že knížka zaujme širokou veřejnost, jelikož má v sobě jak prvky detektivní a thrillerové, tak taky historické a politické. A díky poutavému a poetickému stylu psaní je snadné si představit, že si knihu zamiluje snad každý. Já bych ji tedy doporučila všemi deseti!

“The survival of their political system justified anything. The promise of a golden age where none of this brutality would exist, where everything would be in plenty and poverty would be a memory, justified anything.”

Knížka se také dočkala fimového zpracování, které v Česku vyjde na konci tohoto měsíce. A já vám vřele doporučuji si prvně přečíst knížku, uvidíte, že nebudete litovat. Část filmu se také natáčela v Praze. Fotky z natáčení jsem také použila jako ilustrační obrázky k článku.
Já bych tímto chtěla poděkovat internetovému knihkupectví megaknihy.cz za poskytnutí recenzního výtisku, jsem jim za tuto knížku neskonale vděčná!

Mrs. Poe od Lynn Cullen | Recenze

Autor:  Lynn Cullen
Název v originále: Mrs. Poe
Nakladatelství: Metafora
Počet stránek: 376
Mé hodnocení obálky: 4/5
Recenze:
Skrze svůj román se nám snažila Lynn Cullen podat svou beletrizovanou verzi životopisu známého spisovatele Edgara Allana Poe. Hned v úvodu své knihy nás spisovatelka (či její editor) varuje, že kniha je pouhou historickou fikcí a že všechny postavy, lokality i děje jsou přikrášleny autorčinou fantazií. Po svém zkoumání Edgarova života se nám snažila podat i jiný pohled na Edgarův osobní život. Troufale se snažila kouknout na jeho milostný život a  jeho aférku se spisovatelkou Osgoodovou, která je dodnes jen velikou spekulací, použila jako předmět své knihy. Tato kniha vyvolala ve světě veliké spekulace a hodně uznávaných kritiků ji odsoudila jako naprostý literární brak, vzhledem k tomu, že si autorka dovolila znovu otevřít pomyslnou skříň Edgarova osobního života a vytáhla z ní ty největší kostlivce, což se mnohým milovníkům Poea vůbec nelíbilo. I já mám ráda pochmurná díla tohoto literárního velikána. Jeho osobní život jsem nikdy moc neřešila, jenom jsem věděla o jeho manželství s jeho podstatně mladší sestřenicí. Tento román mě tedy nepohoršil a rozebírání vztahu se spisovatelkou Osgoodovou mi přišlo spíše zajímavé. Přesto mám k této knize lehce smíšené pocity.

Ve své knize se autorka snaží držet známých historických faktů o Poeově životě. Kniha se odehrává v New Yorku v rozmezí dvou let (1845 - 1847), kdy se Poe těšil největší slávě z vydaného Havrana. Žil se svou manželkou — sestřenicí, a její matkou — jeho tetou, v docela prostém domě a ve vyšších kruzích společnosti byl znám pro svou bouřlivou povahu, přičemž  každý spisovatel té doby se obával jeho recenzí, které byly vždycky velice nelítostné a kruté. Pouze jedna spisovatelka - Francess Osgood - se jeho kritiky bát nemusela, jelikož její básně Poe vždy vyzdvihoval až do nebes. A také díky jeho chvále se podařilo Osgoodové proslavit. Právě jejíma očima můžeme číst příběh této knihy. Hned od prvních stran knihy je zjevné, že mezi Poem a Osgoodovou je určitá chemie a že oba spisovatelé si jsou daleko bližší, než je možná pro sezdané lidi přípustné.

“It is as if producing a creative work tears a piece from your soul. When it is ripped completely free of you, the wound must bleed for a while. How similar it is to letting go of a dream, your hope, or your heart’s desire. You must open up and let it drain.” 

U mnohých čtenářů vyvolalo otevření tak konspiračního tématu veliké pobouření. Ovšem pravdou zůstává, že dodnes víme o Poeově osobním životě velmi málo. S jistotou víme jen všeobecně známá fakta, jako že  byl sirotkem a měl velmi krušné dětství. Jistí si také můžeme být tím, že si doopravdy vzal svou podstatně mladší sestřenici a také si můžeme být jisti tím, kdy zemřel. O všem ostatním můžeme jen spekulovat. Proto si myslím, že je dobré brát i tuto knihu pouze jako další z možností toho, jak mohl Poeův život vypadat. Autorka dala několikrát najevo, že nepředpokládá, že takto se věci skutečně odehrály, jen chtěla poukázat na to, že i takto se mohly události vyvíjet. Popustila uzdu své fantazii, a já musím říct, že jsem si její temný příběh velmi užívala.

Moc se mi líbil styl autorčina psaní. Román působil, jako by byl napsán v devatenáctém století, díky autorčiným poetickým výrazům a rozvinutým větám bohatým na popis. Kniha se opravdu četla velmi dobře, byla psána více než poutavě a já se přistihla, že příběh doslova hltám. Na své si přijdou všichni milovníci čarovných metafor a přirovnání. Autorce se také podařilo vykreslit strukturu společnosti. Společně s hlavními hrdiny můžeme nahlédnout do vyšší společnosti a uvědomit si, že ani v nejvyšších kruzích nebyl vždycky život takový, jaký se mohl na první pohled jevit.

“Tell me,” said Miss Fuller, “who is behind a great woman?” She looked around our circle, then stopped at me. “That’s right. No one. She has to get there by herself.” 

Jednou z nejsilnějších stránek knihy byly postavy. Ať už samotná Francess, nebo Poe, tak i všechny vedlejší postavy byly vykresleny tak realisticky, že působily jako živé. A vzhledem k tomu, že se kniha snaží držet reálných historických základů a se odehrává v druhé polovině devatenáctého století, často jsme s emohli setkávat se zmínkami o téměř všech slavných osobnostech, které v té době žily. Z  počátku mi přišlo velmi sympatické, že mohu sledovat Edgara Allana Poea ve stejné místnosti se spisovatelkou Alcotovou (Malé ženy), ovšem ke konci knihy se to už slavnými osobnostmi jen hemžilo, až mi to přišlo trochu nerealistické a přehnané. Přesto musím smeknout klobou  před autorčiným umem vcítit se do pocitu postavy. Díky tomu bylo velmi snadné sympatizovat s rozporuplnými pocity Francess.

“Madness,” he said quietly, “is as a drop of ink in water. It sends sly tendrils from the afflicted person into everyone around until all are shaded in black. Soon one does not know who is mad and who is not.” 

Jedním z největších témat této knihy byla otázka samotné lásky. Líbilo se mi s jakou chytrostí a

inteligencí spisovatelka otevřela tak diskutabilní téma, a dovolila svým čtenářům, aby si na tak složité předmět utvořili svůj vlastní názor, aniž by na ně nějak tlačila. Bylo to, jako by si sama připomínala slova, která v knize vložila do úst panu Peovi: "Vy a já jsme básnici, paní Osgoodová. Naší prací je otázky pokládat, ne na ně odpovídat." A musím říct, že tuto část splnila paní Cullenová ve své knize velmi zdařile. Kniha mě doopravdy donutila zamyslet se na tím, co to vůbec láska je a kde se nachází nějaká hranice mezi touhou a rozumem. Přesto se musím přiznat - přestože romance mezi ústředními postavami nebyla nijak nepatřičná či vulgární - přistihla jsem se, že často mě právě ona romance příběhu unavovala a působila na mě trochu přeslazeně. Domnívám se ovšem, že je to pouze mými osobními preferencemi, jelikož moc nefandím přílišné romantice v literatuře.

I přesto, že kniha už tak nabídla mnoho různých námětů na přemýšlení a byla velmi bohatá na detaily i příběh, autorka ještě navrch tomu všemu přidala tajemnou a temnou dějovou linii. Dost možná to prostě k příběhům o Edgarovi patří, přesto si myslím, že by možná bylo lepší, kdyby ke konci knihy bylo trochu méně dramatu. Opět jde ovšem o mé osobní preference a z objektivního hlediska musím přiznat, že onen tajemný aspekt knihy na příběhu nikterak neubíral a ještě mu možná dodával na kvalitě.

“First you must believe there is a soul."

"Do you?"

"If by a soul one means the creature who lives within each of us, a creature born loving, born joyful, but who with each wordly blow shrinks more deeply into its shell until at last, the poor desiccated thing is unrecognizable, even to its own self, yes. I do.” 

Celkově se musím přiznat, že mě kniha Mrs. Poe velice překvapila. Už dlouho mě žádná kniha nedonutila se tolik zamyslet. Taky se mi už dlouho nestalo, že bych se nějakým příběhem cítila tak pohlcená. Dokonce jsem v průbehu čtení také pátrala na internetu a zjišťovala si různé faktické informace o životě Francess Osgoodové, jejím manželovi i dětech a o rodině pana Poea. Netvrdím, že mě kniha přesvědčila o tom, že Poe měl milenku, nebo že ji dokonce vroucně miloval. Přesto mi kniha poskytla další pohled na jeho život, rozšířila mi obzory a donutila mě zamyslet. A proto považuji tuto knížku za velmi zdařilou.
A já tímto děkuji nakladatelství Metafora za poskytnutí recenzního výtisku!

Cizí slovo láska | Recenze

Název v originále: Love And Other Foreign Words

Autor: Erin McCahan

Počer stran: 304

Nakladatelství: Fortuna Libri

Mé hodnocení obálky: 1/5

Josie není obyčejná patnáctiletá hrdinka. Je nadprůměrně inteligentní, přeskočila třídu a již druhým rokem navštěvuje kurzy na vysoké škole. Mluví hned několika jazyky! A to ne jenom těmi zahraničními, ale také dobře ovládá jazyk středoškoláků, jazyk rodičů, jazyk starých dam či jazyk vysokoškoláků. Skvěle si rozumí se svými staršími sestrami a celkově je se svým životem spokojená. Všechno se to bohužel změní, když její sestra Katie oznámí, že je zasnoubená se svým přítelem Geoffem, kterého ovšem Josie nemůže snést. Snaží se tedy pochopit, jak jej může její sestra milovat, jelikož láska - to je jediný jazyk, který Josie zatím neovládá.

“Someday, I will be brave enough to say these things to you in person. For now, I remain in happy, quiet contemplation over you and can say tonight that I just might love you. Or could someday.”

—  Love and Other Foreign Words, by Erin McCahan

Když jsem tuhle knížku vyhrála v jedné giveaway, byla jsem nadšená. Sama si podobné romantické a oddechové knížky moc často nekupuji, přesto jednou za čas ráda po podobné knížce sáhnu, když se mi nechce číst něco složitého. Navíc tato knížka, o lehce geniální, i když trochu asociální holce, která mi z anotace připomínala Shelocka, Sheldona a jim podobné, připadala opravdu zajímavá. Musím ovšem říct, že i když knížka splnila má očekávání a opravdu to byla perfektní oddechovka, přesto jsem bohužel našla spoustu věcí, které dost ničily můj dobrý dojem z četby. A co konkrétně mi na knížce vadilo?

První z věcí, které mi moc nesedly byl autorčin styl psaní. Nevadí mi kratší kapitoly, třeba v Maře Dyerové jsem je přímo vítala, ovšem tady byly trochu nemístné. Často mi přišlo, že kapitola končí uprostřed scény a někdy jsem z toho byla dost zmatená. Myslím, že celkově mi trvalo více než polovinu knížky, než jsem si zvykla na zvláštní styl psaní autorky. Věřím, že spoustě lidí se může líbit, mě ovšem skákání v čase a chaotické uspořádání textu prostě nesedlo.

“Good becomes perfect, but perfect is an illusion. And illusions are like all spells—temporary and soon broken. And when that happens, feelings change.”

—  Erin McCahan Love And Other Foreign Words

Dalším aspektem, který podle mě rušil požitek z knížky, byla sama hlavní hrdinka. Josie mi neuvěřitelně lezla na nervy. Přišla mi povrchní a drzá. Nelíbilo se mi s jakým despektem jedná se svou rodinou a kamarády a omlouvá si to tím, že je prostě "talentovanější" (inteligentnější), než ostatní. Já si myslím, že kdyby byla chytrá, nemusela se takto vůbec chovat. Celkově na mě prostě nepůsobila dojmem génia. To, že někdy analyzovala některé události ještě neznamená, že je chytrá a já jsem nad jejími hláškami dost často obracela oči v sloup.

Co se týče samotného hledání lásky a jejího vztahu se sestrou, doufala jsem v něco více, než co mi knížka nabídla. Sama mám dvě sestry, které jsou mi dražší, než cokoliv na světě, a tak jsem trochu doufala, že knížka bude plna citu a pochopení. Ovšem to, jak se k sobě sestry chovaly, to jak si dělaly naschvály a byly navzájem zákeřné, to mi prostě přišlo dost dětinské. Ano, taky se se sestrami někdy kočkujem, ale nikdy to nezajde do takových hranic, že bychom si jedna druhé doopravdy ubližovaly. A takovéto silné sesterské pouto jsem ovšem v knize nenalezla.

Také mi přišlo, že ke konci už autorka knihu uspěchala. Všechny nejdůležitější momenty vměstnala do poslední třetiny knihy, což je obrovská škoda. Kdyby se tématy, které otevřela až na konci knihy, zabývala již v průběhu příběhu, myslím, že by kniha byla stokrát zábavnější a zajímavější. Přesto se mi ale líbilo, že nakonec autorka dokázala podat náměty na zamyšlení se nad tím, co vůbec láska znamená a jaký je rozdíl mezi zamilováním se a skutečným hlubokým citem. 

Cizí slovo láska nebyla špatná kniha. Nakonec se z ní přece jenom vyklubala ideální knížka na oddech mezi písemkami. Moc jsem si zamilovala vedlejší postavu Stua a u některých scén jsem se dokonce i zasmála. Knížku bych asi doporučila čtenářkám (ano, myslím, že málokterému klukovi by kniha mohla sednout), které mají rády příběhy ze života s kapkou lásky a nevadí jim lehce na nervy jdoucí hlavní hrdinky.

2.6

46%

Solitaire od Alice Oseman | Recenze

Hned na úvod se musím přiznat, že do čtení jsem šla s velikou dávkou skepticismu a předsudků. Už když kniha vyšla, tak nějak automaticky jsem ji začadila do škatulky "oddechové young adultovky bez myšlenky" a "knížky, co se snaží být cool tím, že mají nabubřelé puberťáky, co mají rádi tumblr". A tak nějak jsem přečtení odkládala. Myslela jsem si, že knížka bude fajn, taková oddechová, ale že ve mě nic nezanechá. No, dneska už to jsou dva týdny, co jsem knížku dočetla a ještě pořád na ni musím myslet. Opravdu mile mě překvapila!

“All I know is that I’m here. And I’m alive. And I’m not alone.”

—  Solitaire by Alice Oseman

Ano, knížka má anotaci, která opravdu naznačuje, že by mohlo jít o zcela tuctovou young adult knížku. Mladá středoškolačka Tori je dost jedinečná hrdinka. Má rodiče, se kterými si nerozumí. Své sourozence sice miluje, ale o to více se trápí nad problémy, které řeší. Zjišťuje, že si v podstatě nerozumí se svými kamarády a škola ji nebaví. Je asociální, cynická a skeptická. Miluje svůj tumlr a má časté výkyvy nálad. Její život se ovšem naprosto obrátí naruby, když si neznámí studenti začnou anonymně dělat legraci z učitelů a začnou vymýšlet nejrůznější pranky, aby zpříjemnili školní zkušenost studentům.

To, co mě na knížce zaujalo hned ze začátku, byl styl psaní. Nemůžu uvěřit tomu, že autorka začala knížku psát, když jí samotné bylo 16. Myslím, že i díky tomu jsem ještě více obdivovala to, jak zajímavě a čtivě je knížka psaná. Trošku mi vadilo, že kapitoly byly většinou kratičké, takže když už se člověk do scény vžil, hned skončila. Ke konci knížky jsem si už na tohle ovšem všimla a nijak mi to v knižním zážitku nepřekáželo.

“There’s a time and a place for being normal. For most people, normal is their default setting. But for some, like you and me, normal is something we have to bring out, like putting on a suit for a posh dinner.”

—  Solitaire by Alice Oseman

Musím říct, že všechny postavy v knížce mi přišly ohromě zajímavé. Ze začátku jsem měla problém

oblíbit si hlavní hrdinku. Přišlo mi, že tím, jak všechno a všechny posuzuje a odsuzuje je neuvěřitelně dětinské. Zdálo se mi až protivné, jak byla nesnášenlivá a taky se mi nelíbilo, že v jeden moment byla neuvěřitelně vděčná za svou nejlepší kamarádku a byla až k slzám dojata z toho, jaká je skvělá a hned za chvíli už jí pohrdala. To mi prostě přišlo navýsost neupřímné. Na druhou stranu mi Tori přišla realistická. Úplně jsem si dovedla představit, že přesně taková holka někde žije. Je pravda, že v dost věcech jsem se s ní neshodla, přesto mi ke konci knížky byla sympatická a dokázala jsem s ní soucítit.

Asi i díky tomu, že autorka knížku sama psala v teen letech, byla knížka neuvěřitelně autentická a realistická. To, jak postavy komunikovaly, myslely a byly hrozně originální a komplexní, dělalo knížku opravdu jedinečnou a nezapomenutelnou. Taky musím uznat, že jsem byla mile překvapena tím, že v knížce opravdu nejde o žádný románek. Autorka se hlavně zaměřila hlavně na detailní charakteristiku postav a detailní výkres středoškolského zážitku, což se ji podařilo na jedničku, Moc se mi líbil samostatná zápletka s klubem Solitaire. Je pravda, že se dalo docela lehce odhadnout, kdo za tím vším stojí, přesto mi to ale nevadilo. Bylo zábavné dívat se na to, co dalšího Solitaire provede a přemýšlet nad tím, jak to celé skončí.

“I don't even remember not being serious... I came out of the womb spouting cynicism and wishing for rain.”

—  Solitaire by Alice Oseman

Celá knížka na mě působila dojmem knihy Ten, kdo stojí v koutě, Ano, knížky jsou dost jiné, ale vzpomínám si, že po dočtení Ten, kdo stojí v koutě, jsem se cítila úplně stejně, jako po dočtení solitairu. Trochu depresivně, ale tak nějak dobře depresivně.
Taky musím zmínit to, že tumblrácká adresa, na kterou Tori v knížce přispívá, ve skutečnosti existuje a já už chronic-pessimist followla, její příspěvky jsou super a dělají knížku ještě realističtější.
Závěrem bych ráda řekla, že knížka je dost možná typická hipsterská  tumblreovská young adultovka, ovšem jenom v tom dobrém slova smyslu. Je ohromě zábavná, se spoustou zajímavých postav a příhod. Rozhodně stojí za vaše přečtení.

4.4

80%

Život jedna báseň | Recenze

Když jsem se doslechla, že nakladatelství Yoli vydá další knížku autorky slavné Bez naděje, byla jsem dost nervózní. Ano. Bála jsem se, že po tak zajímavé knize plné dějových zvratů a dojemně vykreslených scén, bude prostě její další knížka suchá. Když jsem ale zjistila, že vycházející knížka je o poezii, zase jsem trochu pookřála a když opadla největší vlna nadšení, sama jsem si knihu přečetla. A musím říct, že ani tentokrát mě Colleen Hoover nezklamala.

“Question everything. Your love, your religion, your passion. If you don’t have questions, you’ll never find answers”

—  Colleen Hoover, Slammed

Osmnáctiletá Layken to neměla poslední rok lehké. Její tatínek zemřel na infarkt, což dost zasáhlo

jejich rodinu nejen emočně, ale i finančně. Proto jsou ona, její maminka i její mladší bratříček nuceni odstěhovat se ze slunného Texasu do mrazivého rodného státu maminky Layken - do Michiganu. Hned po příjezdu do nového domova se celá rodina seznámí se sympatickým jednadvacetiletým sousedem, který sám vychovává svého mladšího bratra, který se rychle skamarádí s bratříčkem Layken. Mezi mladými přeskočí jiskra a stráví spolu krásné rande plné poezie. Ovšem osud jim nepřeje a oni jsou nuceni v sobě pocity potlačit.
Stejně tak, jako je těžké napsat stručnou anotaci této knihy, tak je taky obtížné slovy popsat, co činí z této, na první pohled zcela povrchní young adult romance, neuvěřitelně výjimečnou a hlubokou knihu. Dost možná je to autorčiným čtivým stylem psaní, díky kterému se do knížky ponoříte a ani nevnímáte, jak kolem vás běží čas. Nebo je to možná tím, jak brilantně se autorka vypořádává s obtížným tématem smrti a kladě skrze své postavy a poezii důraz na život a pobízí tak své čtenáře, aby se naučili i v nejtěžších chvílích věřit v pozitivnější budoucnost. Pro některé je to možná tím, že na pozadí těžkých situací, kterým hrdinové čelí, se rodí nádherná přátelství a láska. Ať už je to čímkoliv, není pochyb, že Colleen se opět podařilo dostat mě do kolen.

“Don’t take life too seriously. Punch it in the face when it needs a good hit. Laugh at it.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Když jsem knihu začínala číst, nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem knihu srovnávat z knihou Bez naděje. U té knihy jsem milovala to, jak promyšlená kniha byla. Líbil se mi onen velký překvapivý zvrat a líbilo se mi, jak citlivě dokázala autorka popsat tak neuvěřitelně srdcervoucí téma. Ovšem v její předešlé knize bylo taky dost young adult stereotypů a insta-romance, což pro mě celkově ubíralo na zážitku z knížky. Ovšem u Slammed to bylo jinak. Tady jsem se sice nijak závratných a překvapujících dějových zvratů nedočkala (minimálně ne tak velkého zvratu, jako tomu bylo v Bez naděje), ovšem kniha si to stonásobně vynahrazovala právě tam, kde u Hopeless jsem měla pocit, že tomu chybí.

“Keep an open mind; it’s the only way new things can get in.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Pořád jde o Young Adult knížku, proto jsem očekávala, že hlavní protagonisté se do sebe zamilují na první pohled. A ano, pořád si myslím, že je blbost, aby se po třech dnech do sebe dva lidé zamilovali tak hluboce, že si musejí být jisti, že jde o lásku na celý život. Líbilo se mi ale, že v této knížce šla na to autorka pomalu a nechala, aby si hlavní hrdinové k sobě pomalu hledali cestu a budovali si spolu pevné přátelství. Pro mě velkým plusem byl taky fakt, že v knize  není kladen hlavní důraz jenom na romanci, ale kniha má více dějových linií, které jsou stejně tak důležité. Velmi zajímavý mi třeba přišel životní příběh Eddie. Nejméně při dvou jejich scénách jsem měla slzy v očích. Moc se mi zamlouvaly všechny ty básně, které v knize byly. Nikdy jsem se dříve se Slammed poezií nesetkala, ale neuvěřitelně mě zaujala. Stejně tak musím vzdát hold ukázkám textů písní Avett Brothers. Kratičké úryvky na začátku každé kapitoly byly dechberoucí a velmi vhodně vybrány. Celkově musím íct, že se mi moc líbilo, jak poeticky byla celá knížka napsána, hrozně to přidávalo na mém zážitku z knihy.

“Regret is counterproductive. It’s looking back on a past that you can’t change. Questioning things as they occur can prevent regret in the future.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Co se týče postav, moc jsem si zamilovala oba mladší bratříčky. Jinak to snad ani nešlo. Taky maminka Layken mi přišla moc prima a líbilo se mi, jaký měla vztah ke svým dětem.
Už jsem si taky tak nějak zvykla, že většina hlavních holčičích hrdinek mě nijak nenadchne. Layken nebyla výjimkou. Neříkám, že mi byla protivná, to zas ne, ale často jsem měla chuť ji praštit, nebo s ní minimálně zatřást. Byla sympatická, ale nedokázala jsem se moc vžít do její kůže a myslím, že by mohla být zajímavější.

Obecně si myslím, že knížce by jenom prospělo, kdyby byla o trochu delší. Některé postavy mi přišly zbytečně málo rozpracované a myslím, že knížka by byla ještě lepší, kdyby se do děje dostalo více vedlejších a více rozpracovanějších postav. Ovšem musím uznat, že na to, že se děj odehrává na pouhých 264 stranách, jde o mimořádně obsáhlou knížku.
I přes to si myslím, že Život jedna báseň má všechno, co by správná oddechová kniha měla mít. Čte se jedním dechem, je vtipná a milá, ale zároveň má v sobě hrozně moc úžasných citátů a myšlenek, které obohatí vaší intelektuální stránku. Musím uznat, že v konečném důsledku mi k srdci nakonec přirostla více takhle kniha, než autorčina Bez naděje.

4.6

92%

rychloRecenze #1 | Temný ráj, Město ze skla, Ztacená naděje, Válka hluku

 

Zjistila jsem, že není v mých silách napsat kompletní recenzi na všechny knížky, co za měsíc přečtu. což je mi ale líto! Ráda bych se alespoň krátce vyjádřila ke všem knížkám, co jsem četla! Proto mě napadlo vytvořit nový koncept, kde bych opravdu letmo popsala a vyjádřila svůj názor ke všem knihám, na které nestihnu/nechci psát detailní recenzi. A kdo ví? Třeba patříte mezi čtenáře, kteří neradi zkoumají knížky do detailu a více oceníte právě tento styl recenzí. I když je to spíše jen můj komentář k dané knížce a hodnocení.

Cahos triologie #2, Temný ráj - Patrick Ness

databaze knih | goodreads

93%

Jedná se o druhý díl této výjimečné sci-fi série. Pokud chcete zkráceně vědět o čem to je, koukněte na mou recenzi prvního dílu a přečtěte si začátek. Taky může být tahle 'recenze' trochu spoilerující, pokud jste nečetli první díl. Druhý díl se mi zdál méně akční, rozhodně se toho v ději odehraje méně a nejnapínavější část nás čeká až v poslední třetině knihy. Todd a Viola stráví skoro celou knížku odděleně, což mi bylo na jednu stranu líto, na druhou stranu jsem oceňovala to, že se Viola trochu projevila a jednala sama za sebe. Líbilo se mi, jak Patrick Ness vnesl do knihy spoustu velkých témat jako třeba Kdo je správná autorita? Jak poznáme zlo? Jaká je cena lidstva? Co je to pokora? Další pozitivní věcí jsou vedlejší postavy, které si v jeho knihách často oblíbím snad více, než hlavní hrdiny. Tak třeba Wilf. Musím ještě něco dodávat? Kdo to četl, ví, o čem mluvím Brilantní dílo, které mě opravdu dostalo. Mimochodem  - naštval mě překlad názvu? Co to má společného s temným rájem? Proč to prostě nepřeložili tak jak měli - Otázka a Odpověď?!

Nástroje smrti #3, Město ze skla - Cassandra Clare

databaze knih | goodreads

78%

Anotaci najdete tady. Musím říct, že když jsem se do série pouštěla, byla jsem dost skeptická a neočekávala jsem, že se mi knížky budou líbit. Je pravda, že nejde o nijak intelektuální čtení, ale je to neuvěřitelně napínavé a zábavné čtení. A třetí díl mi stylem psaní a vývojem děje přišel zatím asi nejoriginálnější. Je pravda, že vztah hlavích protagonistů mi už přišel až moc klišé a 'přehrávaný', na mé míře požitku to ovšem moc neubralo. Docela dost postav mi přirostlo k srdci a svět lovců stínů mi v této knížce přišel ještě více zajímavý a skutečný. Trochu jsem nepochopila, proč autorka vydala ještě další díly, asi skončím u té trojky (minimálně prozatím), děj mi přišel hezky uzavřený a nechci, aby mi ostatní díly zkazily dojem ze série. Rozhodně bych vám celou sérii doporučila, pokud máte rádi akci, napětí a fantasy. :)

Ztracená naděje - Colleen Hoover

databze knih | goodreads
35%

Chápu, že jde o osobní názor a můj vkus, ale mě tahle knížka přišla naprosto zbytečná. Jde o "druhý díl" Beznaděje, nebo-li spíše tu samou knihu, psanou očima Holdera. Beznadějná byla OK. Dost věcí mi na ni přišlo klišé a polovinu času jsem obracela oči v sloup, ovšem oceňovala jsem autorčinu originalitu, co se zápletky týče. Protože to jsem teda vůbec netušila. Vůbec. A oceňovala jsem, že nejde jen o povrchní YA romanci. Což ovšem nemůžu říct o téhle knize. Vzhledem k tomu, že už jsem znala zápletku, kniha mě nijak nepřekvapila. Spíše mi přišlo, že autorka dala dohromady všechny věci, které mi vadily na první knížce a udělala z nich samostatný román. Asi je to vážně jen můj názor, ale já si opravdu nemyslím, že během jednoho víkendu se dva lidi můžou do sebe zamilovat tak moc, že je z toho láska, aniž by se už předtím znali. Taky jsem při jedné scéně hned ze začátku (nechci spoilerovat, ale kdo to četl snad ví, o čem mluvím) měla chuť praštit jak Holdera za to, že se chová jak vůl a omlouvá si to úmrtím sestry, tak autorku, že vůbec něco takového píše. Jako by tam i bez toho nebylo dost erotických scén. Což je další věc, která mi vadila. Proti troše erotiky v knihách nic nemám. Není to můj šálek kávy, ale normálně za to nestrhávám hvězdičky. Ovšem taky? Vždyť tady nešlo o romantiku, ale jen o sexuální napětí. Jako by hlavní hrdinové (především Holder) byli jen zvířata. No můj šálek kávy rozhodně kniha nebyla.

Chaos triologie#3, Válka hluku - Patrick Ness

databze knih | goodreads

96%

Poslední knížka této brilantní triologie mě přivádí k myšlence, že Patrick Ness je jeden z nejlepších spisovatelů dnešní doby. Miluju tento díl. Miluju, jak byl každý díl triologie něčím výjimečný a jedinečný. Tento se více zabýval aspektem války a jaký dopad může mít válka na lidi, První polovina knížky mě bavila podstatně méně. Nechápejte mě špatně, i tu část, která mě bavila méně, jsem milovala, ale z osobních důvodů mě prostě nenadchla tolik, jako samotné ukončení příběhu. Byla totiž celá jen o válce a průběhu války. Bylo to zajímavé, ale myslím, že tuhle část si více užijí kluci. Druhá polovina už pro mě tedy byla podstatně zajímavější. Hrozně se mi líbilo, jak byla knížka psaná ze tří úhlů pohledu, Violy, Todda a Sádráka. Přišlo mi, že v tomto díle se autorovi dokonale podařilo vykreslit celý svět Nového Pettistownu i celé planety a čtenář se tak může těšit i na historii toho, jak to celé začalo. Nápad hluku mi tady přišel opravdu geniální a nejlépe rozpracovaný a opravdu mi běhal mráz po zádech z toho, jak jej starosta používal jako zbraň. Co se postav týče, všechno bylo dovedeno k dokonalosti a já miluju všechny hrdiny ještě více, než v minulých knihách. Celkově Patricku tleskám a jenom doufám, že přeloží i jeho další knížky!

Recenze | Eleanor & Park

Autor: Rainbow Rowell
Originální název: Eleanor & Park
Žánr: Fikce, Young Adult,  Romantické, Oddechové, Fikce
Počet stran: 328
Nakladatelství: Yoli
Mé hodnocení obálky: 4,5/5

Hodně lidí srovnávalo knížku s knížkami Johna Greena. Hodně lidí na knížku pělo básně. Hodně lidí tvrdilo, že Rainbow Rowell je génius. To je hodně chvály a já měla velká očekávání. Nechci říct, že jsem byla zklamaná, knížku miluju, ale stejně si myslím, že by bylo daleko lepší, kdyby knížka nebyla tak moc chválena. Dělalo by jí to speciálnější. Proto se, i přes to, že jsem knížku milovala, zkusím zaměřit i na negativní aspekty knihy.

Příběh Eleanor a Parka se na první pohled zdá, jako zcela běžná romance pro teenagery. Problém je ten, že hlavní

hrdinové si nepadnou kolem krku, hned když se poprvé uvidí. A taky nejsou dokonale krásní. On je napůl korejec, který má komplexy z toho, že není jako ostatní, ona je sebevědomá pihatá zrzka s pár kily navíc. Oba mají své problémy doma a ani jeden o lásku nestojí. Přesto se ale do sebe zamilují. A navrch vší té originalitě se příběh odehrává v osmdesátých letech.

"She never looked nice. She looked like art, and art wasn't supposed to look nice, it was supposed to make you feel something."

Hned na úvod musím poznamenat, že knížka je opravdu psaná krásných stylem. Autorka dokáže psát o postavách s naprostou lehkostí a přesto máte pocit, že je dokonale dobře znáte. Líbilo se mi, jak autorka dokázala nenuceně popsat, jak složité mohou být vztahy v rodině. A to nemluvím jen o Eleanor, protože s její rodinou situací se asi běžně (doufám) nesetkáme. I Park to neměl se svým otcem zrovna lehké. Zvláště, když je ve věku, kdy na uznání rodičů záleží nejvíce. To, jak nenuceně jeho situaci pojala Rainbow mi opravdu bralo dech.

"I love your name. I don't want to cheat myself out of a single syllable."

O autorce je známo, že je královnou dialogů. A já nemůžu jinak, než souhlasit. Knížka je přímo nacpaná úžasnými citáty u kterých jsem nemohla jinak, než si přát, abych jednou taky dokázala takhle krásně vyjádřit své myšlenky. 
Přesto musím poznamenat, že mi vztah hlavních protagonistů někdy přišel trochu přitažený za vlasy. Je sice pravda, že je hezké, že nešlo o lásku na první pohled. Přesto jsem si často kladla otázku - Proč se vlastně do sebe zamilovali? Vůbec se neznali. Skoro spolu nemluvili. Když jsem se ale přenesla přes tohle, knihu jsem si mohla opravdu užít.

"Don't bite his face, Eleanor told herself. It's disturbing and needy and never happens in situations comedies or movies that end with big kisses.''

Někdy jsem se nemohla zbavit pocitu, že v knížce se v podstatě nic neděje. Měla jsem podezření, že autorka se

tolik zaměřila na zkoumání postav, že úplně zapomněla na nějaký zajímavý děj. A je pravda, že žádnou velkou zápletku od knížky čekat nemůžete. Akce jsem se dočkala až v posledních pár desítkách stran, ovšem potom to stálo za to. A i když jsem četla hodně pobouřených komentářů a článků na to, jak knížka skončila, mě to přišlo geniální a hrozně uspokojivé. Kéž bych to tady s vámi mohla probrat, ale nechci spoilerovat. :) 
Myslím, že nedostatek akce ovšem knížku méně zajímavou, mě opravdu bavila a vždycky, když jsem ji odložila, musela jsem o ní přemýšlet a číst dále. Dalším pozitivem, který mě nutil číst dále byl fakt, že prostředí, ve kterém se knížka odehrává je hrozně zajímavá. Milovala jsem nádech osmdesátých let, komiksy, kazety i odkazy na hudbu. 

''Next time, I'll just say, Eleanor,  follow me down this dar alley, I want to kiss you. Next time, I'll just say duck behind these bushes with me, I'm going to lose my mind if I don't kiss you.''

Co se hlavních hrdinů týče, už dlouho jsem nečetla o tak zajímavých lidech. Park mi přišel hrozně zajímavý. Byl hrozně rozpolcený. Na jednu stranu se snažil každému zalíbit - svým kamarádům, lidem ze školy, otci a rodině, na druhou stranu vždycky chtěl být sám sebou  a obdivoval Eleanor, že to dokáže. A přiznejme si, kolikrát jste četli knížku o asiatovi? Bylo to hezké oživení a Park mi vážně přirostl k srdci.
Eleanor byla taky hrozně zajímavá. Vážně jsem ji obdivovala, jak zvládá svou rodinou situaci, myslím, že si alespoň trochu dovedu představit, jak se cítila a jak těžké to muselo být. Byla opravdu silná. Někdy jsem ale měla chuť jí vážně praštit. Třeba, když měla problémy důvěřovat Parkovi a pořád ho od sebe orážela. Ovšem jsem vážně vděčná pro její smysl pro humor, byla mi jím hrozně sympatická.

Rozhodně knížku doporučuju. Je to lehké oddechové čtení, které vás ovšem uspokojí i po vaší intelektuální stránce. Příběh je hlubší, než se na první pohled může zdát a postavy jsou daleko reálnější, než v jakékoliv jiné romanci. :) Půl hvězdičky strhávám čistě jenom proto, že myslím, že existují i lepší romány. A ještě pořád trvám na tom, že John Green je umělec, který daleko lépe dokáže ve svých knížkách spojit originální postavy, námět, humor i vážná témata.