8. března 2015

Esej o tragédi | Recenze

Ducan má nastoupit do posledního ročníku Irvingovi školy a rozhodně nechce, aby události loňského roku nějak zasahovaly do toho letošního. Dokonce i když zjistí, že jeho nový pokoj je ten, ve kterém loni bydlel zrovna Tim, nechce se tím nějak nechat ovlivnit. Dokonce i když zjistí, že mu tam Tim nechal cédéčka s nahrávkou jeho převyprávění toho, jak události loňského roku prožíval Tim. Jenomže čím více se dostává do Timova příběhu, tím jasněji si uvědomuje, že odpoutat se od loňské tragédie a nenechat ji zasahovat do událostí letošního roku, bude daleko těžší, než se předem obával.

Tento románový debut americké spisovatelky Elizabeth Laban, který byl vydán nakladatelstvím Host, je opravdu jednečným dílem. V dnešní době není těžké odhadnout, o čem bude knížka ještě předtím, než se do ní člověk ponoří. Zvláště u knížek pro mladé je to bohužel často pravda. Ovšem to je něco, co se o Eseji o tragédii říci nedá. Knížka je psána z dvou úhlů pohledů. Začíná Ducanovým příjezdem do Irvingovy školy. Posléze se ovšem kapitoly střídají a do knihy je propleten i příběh albína Tima, který školu loni ukončil. Hned od počátku se zdá, že obou mladým hochům se loni stalo cosi strašného, ovšem mimo to se zdá, že se dva mladí studenti ani moc neznají a jejich příběhy jsou naprosto odlišné. Přesto se postupem knihy jejich příběhy proplétají a prolínají a celý příběh vyhraduje ve velké finále, kdy zjistíme, kdy a za jakých okolností se vůbec tito dva mladí hoši vůbec potkali.

You did the best you could. Sometimes that is all you can do.
—  Elizabeth Laban, The Tragedy Paper

Musím uznat, že knížka mě vtáhla do děje hned od první stránky. Zaujala mě jak příběh Tima, tak příběh Ducana. Trochu jsem se bála, aby se spisovatelce povedlo plně rozvinout příběhy obou hochů, ovšem teď už vím, že mé obavy byly nemístné. Přišlo mi, že ve chvílích, kdy příběh jednoho z chlapců ubíral na zajímavosti, příběh toho druhého mi přišel zrovna hrozně zajímavý a naopak. Také jsem si moc užívala zasazení příběhu do příjemného prostředí. Irvingova škola působila ohromě zajímavě a přítelsky. Na celé škole nestudovalo moc studentů a mě přišlo, že tam panovala až rodinná atmosféra.

Co se týče postav, musím uznat, že kromě Ducana mi nikdo nějak extra nepřirostl k srdci. A ani on
nebyl tak propracovaný a dokonale popsaný, že bych měla pocit, jako bych jej znala. Daisy působila sympaticky, ale nějaký hlubší pocit z ní bohužel nemám. A to je škoda. Chápu, že autorka se možná snažila skrze svou knížku poukázat na to, jací lidé občas bývají a že nikdy není dokonalý. Ale musím říct, že i když Tim ani Vanessa nebyli nejhoršími postavami, s jakými jsem se setkala, přesto m často lezli na nervy. Tim mě štval tím, jak byl slabý. Nedokázal se povznést nad to, že je albín. Lidem se stávají hrozné věci, ale je důležité, abychom se jimi nenechali stáhnout a ovládnout. Mohl to využít k tomu, aby ostatní povzbuzoval v tom, že i když je na tom někdo takhle "špatně", dá se přes to přenést a normálně s tím žít. On to takhle bohužel neviděl a často na svou hloupost doplatil. Taky se mi nelíbilo, jak sebou nechával zametat a všechno si líbit. Zamilovanost je často považována jako omluva pro špatné chování, s tím ale bohužel nemůžu souhlasit. Nelíbilo se mi, jak se pletl Vanesse do života, když viděl, že má přítele. Je mi jedno, jak na tom ve vztahu byla, měl jí nechat ať si to vyřeší a neplést se jí do života. A to samé platí pro ni. Hrozně si pohrávala s lidmi okolo a přišla mi dost náladová.

His tragic flaw was that he didn’t believe in himself.


—  Elizabeth Laban, The Tragedy Paper

Co se stylu psaní týče, jak jsem již výše zmínila, knížka se opravdu četla sama a stránky ubíhaly tak rychle, že jsem ani nestačila pořádně postřehnout, že jsem se začetla a už jsem byla na konci. Ovšem žádné literární veledílo to také není. Ze začátku mi trochu trvalo, než jsem si zvykla na to, že autorka zrovna poetickému vyjadřování se nefandí. Používala čistě základní přídavná jména, popisy také nebyly její silná stránka, takže se mi někdy knížka zdála trochu plytká. Taky mi přišlo, že z knížky mohla vytáhnout trochu víc. Během čtení mě napadaly různé scénáře toho, jak by to celé mohlo dopadnout a bohužel musím říct, že minimálně polovina mých zakončení byla daleko uspokojivějších a dramatičtějších. Netoužila jsem po žádném dramatu, trochu jsem tušila, že autorka se bude snažit více poukázat na to,  jak tragédie může ovlivnit chování člověka a jeho psychiku. Bohužel ani tohoto aspektu jsem se ovšem moc nedočkala.

Myslím, že Esej o tragédii je rozhodně jednou z těch jedinečnějších knížek na trhu. Zaujme vás hned od první stránky a budete nad ní přemýšlet, i když ji zrovna nebudete číst. Nejde o nikterak složité čtení, přesto dokáže knížka vyvolat úsměv na rtech. Proto bych knížku hodnotila jako ideální oddechovku pro lidi každého věku, myslím, že nejen mladé čtenáře dokáže zaujmout svým námětem.



Za poskytnutí recenzní e-knihy bych chtěla srdečně poděkovat nakladatelství host. Vy si tuto jedinečnou knihu můžete objednat tady, na jejich stránkách!

7 komentářů:

  1. Krásná recenze... Mně se Esej o tragédii moc líbila, i když to chování Tima sem taky tolik neschvalovala. Celkem souhlasím s Tvou recenzí, hezky jsi knihu vystihla :)
    P.S. Koukni do mailu ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! No, nebylo to tak otravné, jak u jiných knížek, přesto jsem se s ním nedokázala ztotožnit.

      Vymazat
  2. Esej o trágédii teď na mě kouká ze všech stran, ale ještě jsem se pořád nerozhodla, jestli si ji chci taky přečíst :D
    Skvělá recenze!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě do ní jdi, pokud máš ráda oddechové čtení, které není úplně plytké, ale má i zajímavou myšlenku a zpracování. :)

      Vymazat
  3. Je to moc zajímavá kniha :) Její čtení jsem si vážně užila a přesně souhlasím s tím řazením mezi oddychovky. Pěkná recenze!

    OdpovědětVymazat

Děkuji vám za vaše vzkazy! :)