Wishlist Monday #5 | Knihy v angličtině

Každé pondělí přidám článek s knížkami, které si přeji. Pokaždé si vyberu nějaké téma (třeba romantické, historické apod.) a z této kategorie pak přidám 3 knížky. Pokud by jste se do projektu chtěli zapojit taky, jste vítáni! Stačí, když si do článku přidáte tento banner, který jsem vyrobila, s odkazem na můj blog (popř. na tento článek).

Ano, je mi jasné, že není pondělí, ale středa. A taky vím, že ve středy bych měla přidávat Top 5 Wednesday. Ale pravidla jsou od toho, aby se porušovala, ne? Nebo minimálně já si je teď dovolím porušit, jelikož mě dnešní téma tolik nezaujalo, kdežto na mém wishlistu je kopa knížek, které bych vám mohla ukázat. Dnešním tématem  wishlistu jsou knížky, které sipřeji pořídit v angličtině. Všechny tyto knížky si někdy v budoucnu pořídím, pravděpodobně přes bookdespository.com, jen čekám, až budu mít nějakým zázrakem přebytek peněz, které nebudu vědět, kam dát. :D

#1

Slammed - Colleen Hoover

Na tuhle knížku, kterou jsem četla v češtině, jsem již pěla básně v této recenzi, takže se nebudu opakovat. Ovšem jedno vám řeknu - myslím, že z knížky bych měla ještě intenzivnější pocit, kdybych si všechny ty skvělé básničky a citáty rovnou četla v originálním jazyce. A přesně proto, si tuhle knížku chci koupit. 

#2

Will Grayson, Will Grayson - John Green, David Levithan

Na druhém místě mám poslední knížku, na niž pracoval John Green, kterou jsem ještě nečetla. Šetřím si ji, jako nejoblíbeněší cukrátko, ale zároveň jsem trochu nervózní. Četla jsem od Levathana Den co den a i když mi knížka úplně učarovala, nakonec jsem ji musela dát čtyi hvězdičky, jelikož jsem s Levithanem nesouhlasila s dost postoji, které v knize prezentoval. A tak nějak se bojím, aby mi jeho tlačení názorů nezkazilo i tento příběh.

#3

We were liars - E. Lockhart

Tady už nechci udělat stejnou chybu, jako u Život jedna báseň. O poetickém stylu, jakým je tato kniha napsána, jsem již slyšela mnohé a proto si chci knížku přečíst v angličtině, i když vím, že má být někdy v červnu přeložena do češtiny. Snad budu patřit do skupiny lidí, kteří jsou z knížky nadšeni. 

Let your mind speak #1 | "Vyber si"

Vytvořila jsem nový projekt, novou rubriku. Možná to někteří z vás vědí, ale ráda píšu. Neříkám, že jsem spisovatel a že mám pro to talent, přesto si ráda jednou za čas napíšu nějakou povídku, úvahu nebo fejeton. A přesně k tomu bude sloužit tato rubrika. Budu tady ty má malá díla zveřejňovat. Třeba se to někomu z vás bude chtít číst. Témata budu brát buď z blog.cz, kde každý týden mají něco jako "téma týdne" a na tohle téma pak lidé zveřejňují své články s daným tématem, nebo si budu témata vymýšlet sama. Téma tohoto týdne bylo "Vyber si" a tady si můžete přečíst, co jsme pro dané téma stvořila já. Není to to nejlepší, co jsem kdy vytvořila (dost možná asi druhé, třetí či padesáté), ale je to něco. A bylo by mi líto to vymazat, i když čistě jenom proto, že jsem nad tím strávila asi dvacet minut. :D Ani jsem to po sobě nečetla, tak se omlouvám za případné opakování se slov či gramatické chyby.

S chrčením zasípám a znovu se zapřu do pedálů mého kola. Celé tělo se mi třese při tak nezvyklé námaze a plíce mi hoří po více kyslíku. Cítím nepříjemné tepání krve v hlavě, když přerývavě vydechnu a zase nabírám vzduch pootevřenými ústy. Po zádech cítím stékat lepkavou kapku potu a znechuceně se zavrtím. Plně se soustředím na rytmický pohyb mého těla, soustředím se na pravidelné dýchání a sleduju strmou lesní cestu plnou kamení tyčící se přede mnou jako zlý bubák před vystrašenou školačkou. Nevnímám to, jak se sluneční paprsky odrážejí od zeleného listí ve větvích habrů. Nevnímám kontrast mezi bílými břízami a tmavými kmeny dubů, ani si nevšímám jak nerušeně celá tato lesní scéna působí. Ne, asi les by mě teď nedokázal uchlácholit svým pokojným vzhledem. Tentokrát potřebuju něco dělat, potřebuju oblafnout své tělo nadměrným pohybem, aby se má mysl neměla čas zabývat otázkami, kterým se snažím ujet.
 Nadzvednu se ze sedadla a vestoje se zapřu do pedálu, aby se mi podařilo přejet obzvláště kamenitý úsek téměř na vrcholu tohoto lesního kopce, ovšem najedu na kámen pod špatným úhlem, což způsobí, že se mi pneumatika kola nebezpečně smýkne. Ve stoje neudržím rovnováhu, sletím z kola a bokem přistanu přesně na ten nejostřejší z kamenů. Chvíli tam jen tak bezděčně  ležím a nechám, aby mé tělo zaplavila vlna ukrutné bolesti a zhluboka vydechuji. Netuším, jestli bych vůbec nasbírala dostatek energie, abych se z této zaprášené cesty zvedla, a tak si opřu čelo o hroudu hlíny u mé hlavy a pevně zavřu oči. Snažím se zklidnit svůj dech, abych se dokázala zaposlouchat do zvuků lesa kolem mě doufající, že by mírumilovné zvuky lesa dokázaly zastavit zmatek v mé hlavě, ovšem jediný zvuk, který dokážu vnímat, je zběsilý tlukot mého srdce jehož ozvěna mi tepe až v uších jako neodbytný nechtěný host.
 A jak se tam tak válím v prachu země, konečně mi dojde, že před vlastními myšlenkami neuteču. Po fyzické námaze v mém těle zůstala jen prázdná bolest, ale ani ta nedokáže přebít tu úzkost, kterou se mi svírá srdce. Z koutků mi stečou dvě slzy, které působí na mé rozpálené pokožce podivně chladně. Každý mi říká, že je to na mě. Prý si můžu vybrat. Ale já se necítím, že by rozhodnutí bylo na mě. Všichni mají tolik rad, všechno vidí tak jasně! Mě nikdo ale poradit nedokáže. Ať si vyberu jakkoliv, svým chováním ovlivním životy druhých. Je mi jasné, že tak tragické to není a že má mysl perfekcionistky zase celou situaci zveličuje, ovšem něco pravdy na tom bude. Nechci, aby má rozhodnutí někoho ovlivnila. Nechci nést tu zodpovědnost. Vím, že je to zbabělé, ale přeji si, aby pro všechny byla jen jedna možnost. Ve všem. Svět by byl lehčí. Už teď je mi jasné, že zítra celou situaci budu vidět jinak a hlavně méně dramaticky, ale momentálně jsou mé emoce mým jediným společníkem, tak se jim poddávám. Dovolím si jen tak ležet, fňukat a utápět se v lítosti, že málem přeslechnu otázku.
"Jste zraněná?"
Vzhlédnu k tazateli a vidím postaršího pána s velmi ustaraným výrazem, jak drží za ruku malou holčičku, která vypadá vyděšeně.
"Nic mi není." odpovím.
S námahou se vyškrábu na nohy, zvednu ze země kolo a otočím jej po svahu dolů. Opráším si kalhoty a potom nasednu a řítím se z kopce dolů.
Vždyť o co jde. Někdy by možná bylo snazší, kdyby náš život byl přesně nalinkovaný. Dost možná by to ušetřilo všem spoustu trápení ze špatně zvolených rozhodnutí. Ovšem není právě možnost volby to, co dělá náš svět pestrým? Sice ještě nevím, jak se rozhodnu, ale poprvé od chvíle, když jsem se dneska ráno probudila, se pro sebe usměju. Možná ještě neznám odpověď, alespoň jsem se však naučila bt vděčná za to, že si můžu vybrat.

Život jedna báseň | Recenze

Když jsem se doslechla, že nakladatelství Yoli vydá další knížku autorky slavné Bez naděje, byla jsem dost nervózní. Ano. Bála jsem se, že po tak zajímavé knize plné dějových zvratů a dojemně vykreslených scén, bude prostě její další knížka suchá. Když jsem ale zjistila, že vycházející knížka je o poezii, zase jsem trochu pookřála a když opadla největší vlna nadšení, sama jsem si knihu přečetla. A musím říct, že ani tentokrát mě Colleen Hoover nezklamala.

“Question everything. Your love, your religion, your passion. If you don’t have questions, you’ll never find answers”

—  Colleen Hoover, Slammed

Osmnáctiletá Layken to neměla poslední rok lehké. Její tatínek zemřel na infarkt, což dost zasáhlo

jejich rodinu nejen emočně, ale i finančně. Proto jsou ona, její maminka i její mladší bratříček nuceni odstěhovat se ze slunného Texasu do mrazivého rodného státu maminky Layken - do Michiganu. Hned po příjezdu do nového domova se celá rodina seznámí se sympatickým jednadvacetiletým sousedem, který sám vychovává svého mladšího bratra, který se rychle skamarádí s bratříčkem Layken. Mezi mladými přeskočí jiskra a stráví spolu krásné rande plné poezie. Ovšem osud jim nepřeje a oni jsou nuceni v sobě pocity potlačit.
Stejně tak, jako je těžké napsat stručnou anotaci této knihy, tak je taky obtížné slovy popsat, co činí z této, na první pohled zcela povrchní young adult romance, neuvěřitelně výjimečnou a hlubokou knihu. Dost možná je to autorčiným čtivým stylem psaní, díky kterému se do knížky ponoříte a ani nevnímáte, jak kolem vás běží čas. Nebo je to možná tím, jak brilantně se autorka vypořádává s obtížným tématem smrti a kladě skrze své postavy a poezii důraz na život a pobízí tak své čtenáře, aby se naučili i v nejtěžších chvílích věřit v pozitivnější budoucnost. Pro některé je to možná tím, že na pozadí těžkých situací, kterým hrdinové čelí, se rodí nádherná přátelství a láska. Ať už je to čímkoliv, není pochyb, že Colleen se opět podařilo dostat mě do kolen.

“Don’t take life too seriously. Punch it in the face when it needs a good hit. Laugh at it.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Když jsem knihu začínala číst, nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem knihu srovnávat z knihou Bez naděje. U té knihy jsem milovala to, jak promyšlená kniha byla. Líbil se mi onen velký překvapivý zvrat a líbilo se mi, jak citlivě dokázala autorka popsat tak neuvěřitelně srdcervoucí téma. Ovšem v její předešlé knize bylo taky dost young adult stereotypů a insta-romance, což pro mě celkově ubíralo na zážitku z knížky. Ovšem u Slammed to bylo jinak. Tady jsem se sice nijak závratných a překvapujících dějových zvratů nedočkala (minimálně ne tak velkého zvratu, jako tomu bylo v Bez naděje), ovšem kniha si to stonásobně vynahrazovala právě tam, kde u Hopeless jsem měla pocit, že tomu chybí.

“Keep an open mind; it’s the only way new things can get in.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Pořád jde o Young Adult knížku, proto jsem očekávala, že hlavní protagonisté se do sebe zamilují na první pohled. A ano, pořád si myslím, že je blbost, aby se po třech dnech do sebe dva lidé zamilovali tak hluboce, že si musejí být jisti, že jde o lásku na celý život. Líbilo se mi ale, že v této knížce šla na to autorka pomalu a nechala, aby si hlavní hrdinové k sobě pomalu hledali cestu a budovali si spolu pevné přátelství. Pro mě velkým plusem byl taky fakt, že v knize  není kladen hlavní důraz jenom na romanci, ale kniha má více dějových linií, které jsou stejně tak důležité. Velmi zajímavý mi třeba přišel životní příběh Eddie. Nejméně při dvou jejich scénách jsem měla slzy v očích. Moc se mi zamlouvaly všechny ty básně, které v knize byly. Nikdy jsem se dříve se Slammed poezií nesetkala, ale neuvěřitelně mě zaujala. Stejně tak musím vzdát hold ukázkám textů písní Avett Brothers. Kratičké úryvky na začátku každé kapitoly byly dechberoucí a velmi vhodně vybrány. Celkově musím íct, že se mi moc líbilo, jak poeticky byla celá knížka napsána, hrozně to přidávalo na mém zážitku z knihy.

“Regret is counterproductive. It’s looking back on a past that you can’t change. Questioning things as they occur can prevent regret in the future.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Co se týče postav, moc jsem si zamilovala oba mladší bratříčky. Jinak to snad ani nešlo. Taky maminka Layken mi přišla moc prima a líbilo se mi, jaký měla vztah ke svým dětem.
Už jsem si taky tak nějak zvykla, že většina hlavních holčičích hrdinek mě nijak nenadchne. Layken nebyla výjimkou. Neříkám, že mi byla protivná, to zas ne, ale často jsem měla chuť ji praštit, nebo s ní minimálně zatřást. Byla sympatická, ale nedokázala jsem se moc vžít do její kůže a myslím, že by mohla být zajímavější.

Obecně si myslím, že knížce by jenom prospělo, kdyby byla o trochu delší. Některé postavy mi přišly zbytečně málo rozpracované a myslím, že knížka by byla ještě lepší, kdyby se do děje dostalo více vedlejších a více rozpracovanějších postav. Ovšem musím uznat, že na to, že se děj odehrává na pouhých 264 stranách, jde o mimořádně obsáhlou knížku.
I přes to si myslím, že Život jedna báseň má všechno, co by správná oddechová kniha měla mít. Čte se jedním dechem, je vtipná a milá, ale zároveň má v sobě hrozně moc úžasných citátů a myšlenek, které obohatí vaší intelektuální stránku. Musím uznat, že v konečném důsledku mi k srdci nakonec přirostla více takhle kniha, než autorčina Bez naděje.

4.6

92%