Autor: Lynn Cullen
Název v originále: Mrs. Poe
Nakladatelství: Metafora
Počet stránek: 376
Mé hodnocení obálky: 4/5
Recenze:
Skrze svůj román se nám snažila Lynn Cullen podat svou beletrizovanou verzi životopisu známého spisovatele Edgara Allana Poe. Hned v úvodu své knihy nás spisovatelka (či její editor) varuje, že kniha je pouhou historickou fikcí a že všechny postavy, lokality i děje jsou přikrášleny autorčinou fantazií. Po svém zkoumání Edgarova života se nám snažila podat i jiný pohled na Edgarův osobní život. Troufale se snažila kouknout na jeho milostný život a jeho aférku se spisovatelkou Osgoodovou, která je dodnes jen velikou spekulací, použila jako předmět své knihy. Tato kniha vyvolala ve světě veliké spekulace a hodně uznávaných kritiků ji odsoudila jako naprostý literární brak, vzhledem k tomu, že si autorka dovolila znovu otevřít pomyslnou skříň Edgarova osobního života a vytáhla z ní ty největší kostlivce, což se mnohým milovníkům Poea vůbec nelíbilo. I já mám ráda pochmurná díla tohoto literárního velikána. Jeho osobní život jsem nikdy moc neřešila, jenom jsem věděla o jeho manželství s jeho podstatně mladší sestřenicí. Tento román mě tedy nepohoršil a rozebírání vztahu se spisovatelkou Osgoodovou mi přišlo spíše zajímavé. Přesto mám k této knize lehce smíšené pocity.
Ve své knize se autorka snaží držet známých historických faktů o Poeově životě. Kniha se odehrává v New Yorku v rozmezí dvou let (1845 - 1847), kdy se Poe těšil největší slávě z vydaného Havrana. Žil se svou manželkou
— sestřenicí, a její matkou
— jeho tetou, v docela prostém domě a ve vyšších kruzích společnosti byl znám pro svou bouřlivou povahu, přičemž každý spisovatel té doby se obával jeho recenzí, které byly vždycky velice nelítostné a kruté. Pouze jedna spisovatelka - Francess Osgood - se jeho kritiky bát nemusela, jelikož její básně Poe vždy vyzdvihoval až do nebes. A také díky jeho chvále se podařilo Osgoodové proslavit. Právě jejíma očima můžeme číst příběh této knihy. Hned od prvních stran knihy je zjevné, že mezi Poem a Osgoodovou je určitá chemie a že oba spisovatelé si jsou daleko bližší, než je možná pro sezdané lidi přípustné.
“It is as if producing a creative work tears a piece from your soul. When it is ripped completely free of you, the wound must bleed for a while. How similar it is to letting go of a dream, your hope, or your heart’s desire. You must open up and let it drain.”
U mnohých čtenářů vyvolalo otevření tak konspiračního tématu veliké pobouření. Ovšem pravdou zůstává, že dodnes víme o Poeově osobním životě velmi málo. S jistotou víme jen všeobecně známá fakta, jako že byl sirotkem a měl velmi krušné dětství. Jistí si také můžeme být tím, že si doopravdy vzal svou podstatně mladší sestřenici a také si můžeme být jisti tím, kdy zemřel. O všem ostatním můžeme jen spekulovat. Proto si myslím, že je dobré brát i tuto knihu pouze jako další z možností toho, jak mohl Poeův život vypadat. Autorka dala několikrát najevo, že nepředpokládá, že takto se věci skutečně odehrály, jen chtěla poukázat na to, že i takto se mohly události vyvíjet. Popustila uzdu své fantazii, a já musím říct, že jsem si její temný příběh velmi užívala.
Moc se mi líbil styl autorčina psaní. Román působil, jako by byl napsán v devatenáctém století, díky autorčiným poetickým výrazům a rozvinutým větám bohatým na popis. Kniha se opravdu četla velmi dobře, byla psána více než poutavě a já se přistihla, že příběh doslova hltám. Na své si přijdou všichni milovníci čarovných metafor a přirovnání. Autorce se také podařilo vykreslit strukturu společnosti. Společně s hlavními hrdiny můžeme nahlédnout do vyšší společnosti a uvědomit si, že ani v nejvyšších kruzích nebyl vždycky život takový, jaký se mohl na první pohled jevit.
“Tell me,” said Miss Fuller, “who is behind a great woman?” She looked around our circle, then stopped at me. “That’s right. No one. She has to get there by herself.”
Jednou z nejsilnějších stránek knihy byly postavy. Ať už samotná Francess, nebo Poe, tak i všechny vedlejší postavy byly vykresleny tak realisticky, že působily jako živé. A vzhledem k tomu, že se kniha snaží držet reálných historických základů a se odehrává v druhé polovině devatenáctého století, často jsme s emohli setkávat se zmínkami o téměř všech slavných osobnostech, které v té době žily. Z počátku mi přišlo velmi sympatické, že mohu sledovat Edgara Allana Poea ve stejné místnosti se spisovatelkou Alcotovou (Malé ženy), ovšem ke konci knihy se to už slavnými osobnostmi jen hemžilo, až mi to přišlo trochu nerealistické a přehnané. Přesto musím smeknout klobou před autorčiným umem vcítit se do pocitu postavy. Díky tomu bylo velmi snadné sympatizovat s rozporuplnými pocity Francess.
“Madness,” he said quietly, “is as a drop of ink in water. It sends sly tendrils from the afflicted person into everyone around until all are shaded in black. Soon one does not know who is mad and who is not.”
Jedním z největších témat této knihy byla otázka samotné lásky. Líbilo se mi s jakou chytrostí a
inteligencí spisovatelka otevřela tak diskutabilní téma, a dovolila svým čtenářům, aby si na tak složité předmět utvořili svůj vlastní názor, aniž by na ně nějak tlačila. Bylo to, jako by si sama připomínala slova, která v knize vložila do úst panu Peovi: "Vy a já jsme básnici, paní Osgoodová. Naší prací je otázky pokládat, ne na ně odpovídat." A musím říct, že tuto část splnila paní Cullenová ve své knize velmi zdařile. Kniha mě doopravdy donutila zamyslet se na tím, co to vůbec láska je a kde se nachází nějaká hranice mezi touhou a rozumem. Přesto se musím přiznat - přestože romance mezi ústředními postavami nebyla nijak nepatřičná či vulgární - přistihla jsem se, že často mě právě ona romance příběhu unavovala a působila na mě trochu přeslazeně. Domnívám se ovšem, že je to pouze mými osobními preferencemi, jelikož moc nefandím přílišné romantice v literatuře.
I přesto, že kniha už tak nabídla mnoho různých námětů na přemýšlení a byla velmi bohatá na detaily i příběh, autorka ještě navrch tomu všemu přidala tajemnou a temnou dějovou linii. Dost možná to prostě k příběhům o Edgarovi patří, přesto si myslím, že by možná bylo lepší, kdyby ke konci knihy bylo trochu méně dramatu. Opět jde ovšem o mé osobní preference a z objektivního hlediska musím přiznat, že onen tajemný aspekt knihy na příběhu nikterak neubíral a ještě mu možná dodával na kvalitě.
“First you must believe there is a soul."
"Do you?"
"If by a soul one means the creature who lives within each of us, a creature born loving, born joyful, but who with each wordly blow shrinks more deeply into its shell until at last, the poor desiccated thing is unrecognizable, even to its own self, yes. I do.”
Celkově se musím přiznat, že mě kniha Mrs. Poe velice překvapila. Už dlouho mě žádná kniha nedonutila se tolik zamyslet. Taky se mi už dlouho nestalo, že bych se nějakým příběhem cítila tak pohlcená. Dokonce jsem v průbehu čtení také pátrala na internetu a zjišťovala si různé faktické informace o životě Francess Osgoodové, jejím manželovi i dětech a o rodině pana Poea. Netvrdím, že mě kniha přesvědčila o tom, že Poe měl milenku, nebo že ji dokonce vroucně miloval. Přesto mi kniha poskytla další pohled na jeho život, rozšířila mi obzory a donutila mě zamyslet. A proto považuji tuto knížku za velmi zdařilou.
A já tímto děkuji nakladatelství
Metafora za poskytnutí recenzního výtisku!