Život jedna báseň | Recenze

Když jsem se doslechla, že nakladatelství Yoli vydá další knížku autorky slavné Bez naděje, byla jsem dost nervózní. Ano. Bála jsem se, že po tak zajímavé knize plné dějových zvratů a dojemně vykreslených scén, bude prostě její další knížka suchá. Když jsem ale zjistila, že vycházející knížka je o poezii, zase jsem trochu pookřála a když opadla největší vlna nadšení, sama jsem si knihu přečetla. A musím říct, že ani tentokrát mě Colleen Hoover nezklamala.

“Question everything. Your love, your religion, your passion. If you don’t have questions, you’ll never find answers”

—  Colleen Hoover, Slammed

Osmnáctiletá Layken to neměla poslední rok lehké. Její tatínek zemřel na infarkt, což dost zasáhlo

jejich rodinu nejen emočně, ale i finančně. Proto jsou ona, její maminka i její mladší bratříček nuceni odstěhovat se ze slunného Texasu do mrazivého rodného státu maminky Layken - do Michiganu. Hned po příjezdu do nového domova se celá rodina seznámí se sympatickým jednadvacetiletým sousedem, který sám vychovává svého mladšího bratra, který se rychle skamarádí s bratříčkem Layken. Mezi mladými přeskočí jiskra a stráví spolu krásné rande plné poezie. Ovšem osud jim nepřeje a oni jsou nuceni v sobě pocity potlačit.
Stejně tak, jako je těžké napsat stručnou anotaci této knihy, tak je taky obtížné slovy popsat, co činí z této, na první pohled zcela povrchní young adult romance, neuvěřitelně výjimečnou a hlubokou knihu. Dost možná je to autorčiným čtivým stylem psaní, díky kterému se do knížky ponoříte a ani nevnímáte, jak kolem vás běží čas. Nebo je to možná tím, jak brilantně se autorka vypořádává s obtížným tématem smrti a kladě skrze své postavy a poezii důraz na život a pobízí tak své čtenáře, aby se naučili i v nejtěžších chvílích věřit v pozitivnější budoucnost. Pro některé je to možná tím, že na pozadí těžkých situací, kterým hrdinové čelí, se rodí nádherná přátelství a láska. Ať už je to čímkoliv, není pochyb, že Colleen se opět podařilo dostat mě do kolen.

“Don’t take life too seriously. Punch it in the face when it needs a good hit. Laugh at it.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Když jsem knihu začínala číst, nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem knihu srovnávat z knihou Bez naděje. U té knihy jsem milovala to, jak promyšlená kniha byla. Líbil se mi onen velký překvapivý zvrat a líbilo se mi, jak citlivě dokázala autorka popsat tak neuvěřitelně srdcervoucí téma. Ovšem v její předešlé knize bylo taky dost young adult stereotypů a insta-romance, což pro mě celkově ubíralo na zážitku z knížky. Ovšem u Slammed to bylo jinak. Tady jsem se sice nijak závratných a překvapujících dějových zvratů nedočkala (minimálně ne tak velkého zvratu, jako tomu bylo v Bez naděje), ovšem kniha si to stonásobně vynahrazovala právě tam, kde u Hopeless jsem měla pocit, že tomu chybí.

“Keep an open mind; it’s the only way new things can get in.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Pořád jde o Young Adult knížku, proto jsem očekávala, že hlavní protagonisté se do sebe zamilují na první pohled. A ano, pořád si myslím, že je blbost, aby se po třech dnech do sebe dva lidé zamilovali tak hluboce, že si musejí být jisti, že jde o lásku na celý život. Líbilo se mi ale, že v této knížce šla na to autorka pomalu a nechala, aby si hlavní hrdinové k sobě pomalu hledali cestu a budovali si spolu pevné přátelství. Pro mě velkým plusem byl taky fakt, že v knize  není kladen hlavní důraz jenom na romanci, ale kniha má více dějových linií, které jsou stejně tak důležité. Velmi zajímavý mi třeba přišel životní příběh Eddie. Nejméně při dvou jejich scénách jsem měla slzy v očích. Moc se mi zamlouvaly všechny ty básně, které v knize byly. Nikdy jsem se dříve se Slammed poezií nesetkala, ale neuvěřitelně mě zaujala. Stejně tak musím vzdát hold ukázkám textů písní Avett Brothers. Kratičké úryvky na začátku každé kapitoly byly dechberoucí a velmi vhodně vybrány. Celkově musím íct, že se mi moc líbilo, jak poeticky byla celá knížka napsána, hrozně to přidávalo na mém zážitku z knihy.

“Regret is counterproductive. It’s looking back on a past that you can’t change. Questioning things as they occur can prevent regret in the future.”

—  Colleen Hoover, Slammed

Co se týče postav, moc jsem si zamilovala oba mladší bratříčky. Jinak to snad ani nešlo. Taky maminka Layken mi přišla moc prima a líbilo se mi, jaký měla vztah ke svým dětem.
Už jsem si taky tak nějak zvykla, že většina hlavních holčičích hrdinek mě nijak nenadchne. Layken nebyla výjimkou. Neříkám, že mi byla protivná, to zas ne, ale často jsem měla chuť ji praštit, nebo s ní minimálně zatřást. Byla sympatická, ale nedokázala jsem se moc vžít do její kůže a myslím, že by mohla být zajímavější.

Obecně si myslím, že knížce by jenom prospělo, kdyby byla o trochu delší. Některé postavy mi přišly zbytečně málo rozpracované a myslím, že knížka by byla ještě lepší, kdyby se do děje dostalo více vedlejších a více rozpracovanějších postav. Ovšem musím uznat, že na to, že se děj odehrává na pouhých 264 stranách, jde o mimořádně obsáhlou knížku.
I přes to si myslím, že Život jedna báseň má všechno, co by správná oddechová kniha měla mít. Čte se jedním dechem, je vtipná a milá, ale zároveň má v sobě hrozně moc úžasných citátů a myšlenek, které obohatí vaší intelektuální stránku. Musím uznat, že v konečném důsledku mi k srdci nakonec přirostla více takhle kniha, než autorčina Bez naděje.

4.6

92%